Maiku, vstávej.
Maiku vstávej!
„Jo, jo už vstávám.“
Tvé vědomí je aktivní jen na 50%.
„To vim a ty mě po ránu štveš už na 100%.“ Jak to je asi
dlouho, kdy poslednímu člověku bylo divné, že se baví s automatem.
Je 28.2.2212, 07.30 hod.
nástup do práce je v 09.30 hod.
„To vim a něco nového?“
Jaké novinky by jsi si přál ?
„To byl slovní obrat. Zapomeň na to.“
Po ránu si většinou připadám jako jeden z těch miliard
automatů. DENT kapsli do pusy.
„Přikrývka – zrcadlo.“ Vlastním
dvě 4D krychle. Jedna z nich je o dost starší typ. Dokážou měnit tvar a i
účel. Někdo by si myslel, že je jedno, že je ta jedna starší. Omyl. Když si
udělám z nové postel, je měkoučká a pohodlná, kdyžto přikrývka ze se
starší krychle je skoro jako zrezlý
plech. No a naopak. Nicméně znám lidi, kteří mají jen jednu krychli. Taky
mají ještě menší byt. Já sám jsem
v bytě 3x2x2 metry a jedné menší kde je iontová sprcha a zároveň záchod.
Dívám se do zrcadla tak nějak
smířeně. Na svůj věk třiceti let vypadám tak …….. no jako na svůj věk. Vždycky
to může být horší. Lary z práce šel jednou po chodníku a proti němu letěla
nákupní taška, která si to uháněla pro jídlové kapsle. Na chodníku si hráli
děcka a taška ve snaze se jim vyhnout to zvedla do výšky Laryho obličeje.
Samozřejmě, že by se vyhnula i Laryho placatému nosu jenže Lary v té
chvíli kýchnul. Bum rána a Lary ležel na chodníku a nad ním se pohupoval
zmíněný nákupní kontainer s úplně
novým nástřikem od Laryho krve. Nebylo to tak hrozné. Pohotovostní robot mu do
nosu nacpal dva velké tampony a hřbet nosu mu seštupoval několika velkými
stehy. S oznámením, že vzhledem k tomu, že již není ohrožený na
životě a k výšce jeho pojistného záchranářský automat odfrčel pryč. Lary
má teď od špičky nosu až po kořen slušnou jizvu. Tak, že. Vypadám dobře. Rozhlédnu se po zemi, kde se válí asi tucet
biolatexových oděvů. Kde mám montérky? Automat zabzučí a bezcitně odpoví. Za
postelí. Hmm. „Postel- kostka.“ Postel se vrátila do základního tvaru a opravdu
jsou tady. Biohadry jsou fain, jenže mají taky svoje mouchy. Takovou žlutou
placičku přiložim na čip v zápěstí a hned se rozlije po celém těle. Jenže
tyhle montérky mají díru. Je velká asi 5cm v průměru po každé aktivaci
biohadrů je prostě někde jinde. Teď zrovna vyšla na rameno. To je přijatelné.
Jednou k nám do sprch přišla účetní, já jsem skočil montérek a díra se
objevila přesně v rozkroku. Vypadal bych líp, kdybych v té
chvíli montérky vůbec neměl. Je jasné,
že bych si ji mohl za 2 wordy nechat spravit, ale 2 wordy jsou dvě úžasné kafe
normální kus masa v restauraci Za časem. Naštěstí nějací politici někdy v roce 2150 pochopili, že když
všichni žijou jen zdravě a na kapslích, tak se zásadně přibližujem všem těm
automatům. Vznikla jaká si klauzule o právu seberozhodování. Začalo se tomu hned říkat právo na vlastní
destrukci. A tak se do světa opět vrátila káva, alkohol – tedy
v regulované míře, normální sex, jídlo a spousta starých věcí. Byla to
skoro revoluce. Ze začátku bylo vše regulované, protože někteří vlastní destrukci
vzali jako koníčka a v biolaboratořích nestačili vyrábět náhradní srdce,
žaludky nebo ledviny. Nic méně si můžu klidně zajít na kávu. Protože
káva, nepovolená cigareta a normální jídlo jsou prioritní, proto mátm teď díru
na rameni a na účtu o 2 wordy víc.
Beru si do kapsy starší krychli.
Ta stačí, novou si budu ještě šetřit. Za mnou se zavřou dveře bytu a můžu
vyrazit. Bydlím v 56 patře domu AD54C. Vhledem k tomu, že naši
genetici zjistili, že by jsme postupně asi úplně ztratili schopnost chodit,
musím pěšky dojít asi 500 metrů k okraji čtvrtě a pak už dál
magnetomobilem. Hned před domem se do mě opřelo slunce. Nebejt umělé atmosféry
bylo by ještě ostřejší takhle je příjemné a filtry dodávají po ránu úžasně
svěží vzduch. Vykračuju si na kraj čtvrti a pozoruju lidi. Naprostá většina je
na tom podobně jako já. Ve žlutých montérkách jdou v klidu k silnici.
Občas je tu k vidění jako černá skvrna na žlutém plátně nějaký vedoucí či
někdo z vyšších sfér v černých biohadrech. Krom toho se v tom
převážně žlutém davu pohybovaly především ženy v odstínech červené a
fialové. Nikdy jsem opravdu nerozeznal, jestli jsou to ženy nebo androidi.
Starší typy už zcela vymizely a ty nové jsou k nerozeznání. Některé
z nich se doma starají o malé děti movitějších rodin, nebo jen vedou
domácnost. Jedna taková světle červená se ke mně blížila z levé strany.
Dlouho jsem takovou krásu neviděl. Blond vlasy, ideální míry. Zařadila se přímo
přede mě a já pozoroval, jak se jí vlní krásně tvarované boky. Buď je to
android nebo genetická ženská. Bomba. Zrychlil jsem a přemýšlel o tom, kdybych
jí plácnul přes tu krásnou zadnici, co by se stalo. Kdyby to byl android, tak
se otočí a upozorní mě, že to bylo krajně nevhodné a nemělo by se to opakovat.
Když to bude ženská, dostanu facku, nebo navážu kontakt. Testosteron zatemnil
mysl na takovou míru, že jsem se rozhodl. Plácnu jí. I kdyby to mělo znamenat
alespoň trochu pozdvižení pro spoustu těch zahloubaných žluťáků kráčících do
práce. Už jsem tak blízko, že jí skoro dýchám na záda. Teď nebo nikdy. Otočil
jsem zápěstí pravé ruky a dlaň vytvaroval do tvaru toho krásného pozadí. Ruka
vystartovala vpřed. Levá špička nohy se zasekává o patu nody pravé. Když jsem
pochopil, že jsem zakopl a padám již jsem nabíral rychlost . Žena se blekurychle otáčí a snaží se mě
v pádu zachytit. Vhledem k tomu, že se žena v točce stala značně
nestabilní a já jsem ve snaze vyrovnat pád nabral ještě větší rychlost došlo
nevyhnutelně ke střetu našich těl. Výsledek této půlvteřinové akce byl ohromující.
Já jsem zastavil svůj pád a většinu nabrané energie jsem předal ženě, která
během následujících několika setin sekundy zmizela v opravárenské šachtě,
o které jsem do této doby nevěděl. Ozvalo se „Žuch“. Potom záblesk modré barvy
a ticho. Část žlutého pochodujícího koberce lidí se zastavila spolu se mnou
nevěřícně zírali do malé opravárenské řádně označené šachty. Za tichého šumění
se z šachty vynořil opravárenský robot s přiblblým majáčkem na hlavě,
držíc v rukou objekt mého předešlého zájmu. Žena je jak prkno a přesně tak
ji robot staví přede mne a pronáší. Spadl vám sem android pane. Potom zase tiše
mizí v šachtě. Musim se smát. Jednak z úlevy, že jsem do díry
nesestřelil opravdovou ženu a jednak pro to, že android měl teď každičký
blonďatý vlas kolmo od hlavy. Vypadala jak obrovské sluníčko. Zírající žlutý
koberec se uchechtávajíc zace pomalu rozhýbal. Zorničky androida se náhle
stáhly do normálních rozměrů a civěly rovnou na mě.
„Jsem poškozena. Nutné opětovné
nabootování. Jméno majitele?“
Okamžitě ze mě vystřelilo :“Maik
Daemon“
Chvíli zírala a pak: „Jméno,
podoba , hlas načteno a uloženo. Závada. Pracuji na nouzový systém.“
To je bomba. Během několika
vteřin, jsem málem zabil ženskou a teď jsem ukradl androida. Chvilku jsem
zcepeněl. Ten android, když se opraví tak má hodnotu tak 10.000 wordů. Možná
sto tisíc.
„Načti si mé údaje.“ Nastavil
jsem zápěstí a android se ukazováčkem dotkl čipu.
„Načteno. Porucha jsem
v nouzovém režimu.“
„já vím. Půjdeš teď ke mně domů a
počkáš na mě. Jasný?“
„Nestandardní příkaz. Jsem
v nouzovém režimu.“
Aha. Tak tedy jinak „Přesun na
přijatou adresu. Připojit na síť, doplnit komunikační data, zjistit rozsah
poškození. Dále STOP.“
„OK“
Trochu prkeným krokem se android
vydal směrem k mému bytu. Ještě jsem ji chvíli pozoroval a s těmi
vlasy to nebylo tak těžké. Když správně odbočila, usoudil jsem, že jí GPS asi
stále funguje a že snad domů dorazí. Musim do práce. Ta příhoda mě zdržela.
Nemůžu si pomoc. Musim se ještě smát. Snad z té úlevy jak to dopadlo. Nic
méně to teď řešit nebudu.
Došel jsem k silnici ještě
s úsměvem na rtech. Vedle nějaký maník už potřetí přemlouvá krychli aby se změnila v magnetomobil.
Konečně se mu to povedlo. Má ještě větší krám než li já. Mě to vyšlo napoprvé.
Nasedám a automaticky se řadím do pruhů. V práci jsem za dvacet minut.
Nemá cenu o androidovi přemýšlet teď. Vypadá jako nejnovější modul. Možná se
přes síť zotaví a pomaže za páníčkem. Nebo si ho páníček najde sám. Nebo úplně
něco jiného. Každopádně to vypadá, že dneska asi nebude nuda. Miluju takové
dny, kdy se něco děje.
Zajel jsem do haly a kostku mám
zase v kapse. Díky systému, musím být zaměstnaný. A tak jsem. Dělám
v provozu zpracování toxických odpadů. Roboti je navážejí. Roboti je balí.
Roboti je ukládají do přepravníků a roboti je odesílají na měsíc, odkud pak
putují hyperprostorovou bránou do černé díry. V podstatě sedím
v prosklené kouli a za nepřísnějších bezpečnostních opatření sleduju
roboty, jak makaj. I ten neobyčejnější přepravník je tak dokonalý, že myslí i
na takové věci, které by mě ani nenapadli. A kdyby se snad stalo, že se jeden
z nich porouchá. Tak jsem tu já. Za osm let mé práce se to stalo jednou. V
jednom z dopravníků vyhořela nějaká pidi pojistka. Akorát jsem
s Larym přemýšlel na co je ta obrovská koule visící nad halou. Zrovna jsme
dospěli k názoru, že tam bude asi z toho nehoršího toxického odpadu
bomba, kterou v případě ohrožení hlavní kápo odpálí, aby se nebezpečí
nedostalo na další obydlené planety. Nebylo to až tak dokonalé, vzhledem
k bezvýznamnosti umístění boby, ale nám to stačilo. Lary je se mnou na
směně. Já s ním jsme jediný živý v celé fabrice o rozloze asi tisíc
km čtverečních. Lary je údržbář. Jediné co jsem ho kdy viděl udržovat je on
sám. Je rád, když se drží na životě. Ale to jsem odbočil. V ten osudný den
jeden z dopravníků vybočil o půl centimetru z programové trasy.
Okamžitě se rozezněla siréna, začala blikat rudá světla na místech, kterých
jsme si nikdy nevšimli, a celý provoz se zastavil. Šílené ticho.
Z ovládacího panelu na mě bliká velké červené tlačítko. Podívám se na
Laryho. Má oči tak vykulené, že vypadání jako dva míčky na pink ponk. Nad
blikajícím tlačítkem září nápis. V PŘÍPAĎĚ PORUCHY STISKNI. Je tohle ta
správná porucha? Celá fabrika stojí, tak asi jo. Vystrčím malíček a mačkám
tlačítko. Ohromná koule nad halou se pohnula a sjíždí k podlaze. Je to
tady. Jediným tlačítkem jsem zničil zemi. Teď přijde rána a konec. Koule
dosedla na zem. Oba jsme se přikrčili očekávajíc zkázonosnou explozi.
V kouli luplo a vyjel malý robotek a žene si to rovnou k dopravníku.
Na boku má nápis 0101. Už je všechno jasný. Veze nanoboty. Jsou tak drahý, že
se je někdo pokusí šlohnout a proto jsou zavěšení až u stropu ohromné haly. Hned mě napadlo, kolik jich může v takové
velké kouli být. Za miliony wordů. Robotek vysypal nanoboty do přepravníku a
vrátil se do koule. Koule stoupá nahoru a s ní i naše představy, co by
jsme si mohli pořídit za peníze za nanoboty. Malou planetku u alfa centaury.
Spoustu žen. Zařízení jako v jednadvacátém století. Žádná práce. Klid a zábava.
Během snění dorazila koule na své místo nahoru ke stropu. Provoz se rozjel. Od
té doby s Larym přemýšlíme jen o tom, jak se dostanem k té kouli a
následně do té koule.
Lary má dneska dobrou náladu.
Konečně se mu podařilo vyběhat zájezd na 12354. Je to planetka pokrytá oceánem
se spoustou ostrůvků od těžařů. Nějaký maník dostal nápad. Klimatologové tam
udělali příjemné podnebí a teď tam střední vrstva vyráží za 1000 wordů na
dovču. Není to žádnej luxus, ale za ty prachy k moři s výhledem na
hvězdu X321 to jde. Jednou šlo dokonce v novinách, že se tam rodině
porouchala krychle po tom, co dva dny
spali na holém písku, otec rodiny přeplaval celejch dvěstě metrů na centrální
ostrov a koupil novou. Blázen, přes tu hloubku, sám, bez kostky.
Larymu jsem o androjdce zatím nic
neřekl. Nenápadně se mě snažil celou šichtu zlanařit do restaurace, abych mu
zaplatil alespoň kafe. Je díky té dovolená úplně plonk. Veškeré jeho nátlaky
jsem odolal. Těšim se, co vzejde z androjdky. Po osmi hodinách jedu domů.
Jsem z toho vzdorování úplně vyšťavenej.
Otevřel jsem dveře bytu
v úrovni očí nějaký závoj. Doklaplo mi, že to budou asi vlasy antrojdky.
Stála za rohem a prst připíchlej na internetovou síť.
„Ahoj, tak jak je to s tou
komunikací?“
Androidka se lehce pousmála
„Komunikace z velké části obnovena. Horší je to ostatní.“
„Tak spusť.“
„Po provedení scanu jsem
zjistila, že v základním programu mi chybí mé výrobní číslo. Prosím
doplnit.“
Mnn „01“ plácnul jsem
„Díky, dále chybí mé jméno.
Prosím doplnit.“
Ona to sežrala to je dobrý „Noo…..“
„Děkuji“
„Počkej, jak děkuji? Ještě jsem
nic neřekl.“
„Zapsáno jméno Noo.“
„Tak to vymaž, dám ti jiné.“
„Pro poruchu se nedá vrátit do
základního programu.“
„No to je pěkný.“
„Jestli se vám to jméno líbí,
jsem ráda.“
„No nic, tak dál.“
„Nic, nebo dál. Nerozumím?“
„To bude těžký. Pokračuj ve výsledcích scanu.“
„Slovní zásoba 100%
Pohybové schopnosti 100%
Citové vyjádření 100%“
„Stop. Kolik je těch položek? Jo a tykej mi.“
„Ano. Počkej….. 1200.“
„No tak mi řekni ty nedůležitější poškozený. A jaký to má na
tebe vliv“
„Ano. Počkej… Operační paměť je ze 70% poškozená. To
znamená……. Jsem o dost pomalejší, než li najdu ty správná data.“
„Takže jsi zabržděná“
„…….. jo…. Lidově řečeno jo……..Dále mám z 50%
zformátovaný harddisk, to znamená, že mi chybí spousta dat ze spousty různých
oddílů.“
„Hmm“
„ poškození systému slip, nedám se vypnout. Poškozené
rebootování. To už víš, nemůžeš mi změnit základní program. Dále, poškozený
soubor logického rozmísťování dat. To znamená, že když dostanu nějaký příkaz
nemusím ho úplně přesně splnit. Další…“
„Stop. No je toho dost. Zbytek zjistíme později. Ještě mi
řekni, jestli víš svého dřívějšího majitele a jestli se dáš opravit. “
„Dřívějšího majitele nemám. Ty jsi můj první a jediný
majitel. Opravit…. Počkej…. Ne prakticky ne. Musel by jsi mě vypnout. Což
nejde. Za provozu tě můj bezpečnostní systém k hardwaru nepustí. No Počkej…. Ne
nepustí…. Neříkala jsem to ?“
„Tak No. Závěrem bych to shrnul. Jsi pomalá a ještě blbá. A
navíc navždy moje“ No, nahodila ublíženej výraz. „ Tak promiň. Jsi jen tak
trochu…. Šlusnutá.“
Trochu se pousmála „To není tak hanlivý výraz“.
Znovu jsem se pousmál nad sluníčkovským účesem. „Nechceš si
nějak upravit ty vlasy?“
„Nevim jestli chci nebo nechci.“
„Myslel jsem to tak, abys si ty vlasy upravila. Nějaký
standardní účes.Najdi si ho třeba na síti.“
„Dobrej nápad, ……. Promiň ty logické soubory….“
„ Jo, jo a taky se trochu opláchni, máš z toho výboje
černej obličej.“
„Ano.“ Když procházela do malé koupelny tak jí rozhozené
vlasy šustili o rám dveří.
„Kostka jedna televize na celou
stěnu, program moře. Kostka dvě pohodlnou pohovku. Taško?“ Ze zdi vyjel malý
kontejner, přiložil jsem čip a namarkoval 1 word, „zaleť do restaurace pro
velkého panáka whisky a leť pomalu, ať to nevybryndáš.“ Taška vyrazila. Natáhl
jsem se na pohovku a sledoval moře.
Takovej danajskej dar. Zkusím zajít za Slimem, jestli jí nějak neodblokuje.
Jinak je neprodejná. To je pecka. Přemýšlím nad dírou v montérkách a při
tom vlastním jednoho z nejdražších androidů.
Náhle se objevila Noo. Stojí tam
vedle šumícího moře, úplně nahá, dlouhé vlasy splývající na záda skoro až
k pasu a dokonalou postavou. Dívá se na mě a pak z ní s úsměvem
vypadne „Chceš sex?“
Polknu naprázdno „proč myslíš?“
Blbá otázka, muselo to být vidět ne jen na pohledu.
„No testosteron z tebe
doslova cáká. Počkej…… no měla jsem naprogramovaných nějakých 400
poloh….počkej….. nějaký tam ještě zbyly. Dokonce mi čidlo hlásí, že mám 98%
gelu na zvlhčení….“
Sedim tam jak klučina
v sedmé třídě při sledování svého prvního pornofilmu.
„….počkej…. jsou tu nějaká
bezpečnostní rizika.“
„Jaká?“ Studená sprcha
„….. přesně se mi nehlásí čidla
pro cit….. na většině míst…. i tam….. mohla bych ti stiskem ublížit.“
Jsem vyřízenej „Jak hodně
ublížit?“
„…… rozdrcením i měkkých tkání.
Je to tak 52,876%, že bych ti ublížila….“
Ta tkáň na, kterou myslím
rozhodně měkká není, v zoufalství zkouším poslední pokus „a v puse, a v ruce, jak jsou na
tom čidla?!?“
„…… stejně…. V rukou vyvinu
tlak dvě tuny na centimetr čtvereční, pusou jen jednu tunu na centimetr
čtvereční…..“
Mé druhé já pochopilo situaci a
vrací se do původních rozměrů. To je mega pech. Zoufale ze mě vypadne „ tak
proč si mi to nabízela !?!“
„….. promiň…. Nedošlo mi to….
Hned….ten systém….“
Ještě jednou rezignovaně hledím
na její kouzelné tělo. Padesát dva procent? I ta tuna je moc. Jednou to risknu
a budu tři roky šetřit na nového a další rok čekat než mi ho vypěstují. „Prosím
tě, oblékni se. Vezmi si na sebe něco méně vzrušivého a taky se tak eroticky netvař.
Napíchni se na síť a POŘÁDNĚ prozkoumej,
jestli nenajdeš nějaké ovladače na ten cit.“
Sedla si vedle dveří opět
s tím provinilým výrazem, položila prst na síťovou přípojku. Teď už
s vlasy stočenými do drdolu v ošuntělém vytahaném svetru a starých
teplákách. No a já můžu konečně spát.
II.
„Maiku vstávej“
Probouzí mě ostrá bolest
v pravém rameni. Jako by mi rameno sevřeli kleště. „AAAUUUU“ Spadnu
z pohovky. Nade mnou stojí Noo a zase ten provinilej výraz. „Co děláš?
Málem jsi mi rozdrtila rameno.“
„Promiň….. stáhla jsem
v noci nové ovladače na senzory tlaku. Chtěla jsem tě vzbudit…. Měla jsem
nastavené senzory na jemné uchopení vajíčka…. A
… a …. Asi ty ovladače nefungují….
Promiň.“
„Takhle by jsi rozmáčkla i
vajíčka s titanovou skořápkou.“ Ten provinilý výraz umí dokonale. „ no
vzbudila si mě dokonale. Máš sílu jako bejk.“
„Myslím, že mám větší sílu než li
býk“
„Jak dlouho by jsi vydržela viset
za ruce na ocelovém nosníku?“
Vypadá v tom svetru a
teplákách jak utrápená vágusačka. „Za jednu ruku do vyhoření zdroje.“
Sednu si a ještě pořád cítím tu
děsnou bolest v rameni. „A dokázala by jsi snést ocelovou kouli o průměru
pět metrů?“
Asi poznala uvolněnější atmosféru
hovoru a provinilý výraz zmizel. „ Počkej….. i kdyby byla vyplněná nejtěžším
materiálem tak asi bez problémů.“
„Paráda, převlíkni se do něčeho
neutrálního. Dneska jedeš se mnou do práce.“
Její kůže se okamžitě potáhla
světle červeným oděvem. Já jsem navlékl montérky a vyrazili jsme. Ještě ve
dveřích vidím, že má No přesně na místě, kterým se lidé vyprazdňují ohromnou
díru.
„Tu díru tam máš schválně?“
„Myslela jsem, že se to tak nosí.
Ty jí tam máš taky.“
Opravdu, díra se tentokrát
zjevila na místě na jakém jí má teď Noo. Klimatizace tu funguje tak skvěle, že
bych si toho všiml patrně až venku po prvním závanu větříku přes zmíněnou
partii. Asi mě Noo ušetřila pěkného trapasu. Vysvětlil jsem jí situaci a
vyrazili jsme k silnici. No šla přesně jako správně vychovaný android. Půl
metru za mnou po levé ruce. Jenže dělník ve žlutých montérkách vlastnící
androida je jako kdyby automat na kafe tancoval dupáka.
„Noo,pojď vedle mne. Zkus se
chovat třeba jako moje manželka.“
Noo přešla vedle mě po pravici,
chvíli nepřítomně zírala před sebe pak se na mě otočila „Když jsem tvoje
manželka, tak proč mě táhneš k sobě do práce?“
Zastavil jsem a zírám na ni.
„Chovej se radši jako android.“
Už ze zvyku jsem vzal starou
malou krychli, tak že jsem Noo seděl prakticky na klíně. Normálně jsem cítil
teplo jejího těla, i jak dýchá, jak se její pevná prsa opírají o moje záda. Jen
ten smrtelný stisk.
Vlezli jsme do bubliny a
v ten moment tu Lary.
„Dobrý den.“
„Ahoj Lary.“
„Máš krásnou přítelkyni.“
„Jo, je to android. Od včerejška
je moje. Jmenuje Noo. A je šluslá.“
„Android? To je skvělé. A tvoje.
No paráda. To jméno je sice blbý, ale to je jedno. S tou se dají určitě dělat
věci.“
„Nedají, je šluslá.“
„Co?“
Ukázal jsem Larymu, ať jde blíž.
Ten se naklonil až k mé puse. „Je pomalá, blbá, a když to zkusíš, tak máš
padesáti procentní šanci že ti ho slisuje jak do herbáře.“ „Tak teď už chápu,
že jí někdo vyhodil.“ „Nevyhodil, ale to je jedno. Má sílu pomalu jak kosmická
loď.“ Lary na mě tupě zírá, „no a?“ „Hele,
nejseš taky šluslej?“ „Jak, jako?“ „Sleduj.“
„Noo?“
„Ano?“
„Vidíš támhle ten nosník.
Vyšplháš po něm, sundáš tu kouli a přineseš jí sem.“
„Počkej….. OK“
„Stůj, počkej, až ti řeknu. Ještě
musíme domyslet co dál.“
„Lary?“ , má zase oči ve velikost
pinkových míčků, „ža Noo přinese a pak otevře kouli, vezmen zásobníky
s nanobotama a zdrháme.“
„Jo. A kam?“
„Ke Slimovi, má tak velký obchod,
že se tam pár Steinerů schová a protože obchoduje s robotama má určitě
známosti. Střelíme nanoboty a hurá na naší soukromou planetu.“
„No rozhodně jsi ten plán zbytečně
nepřekombinoval.“ Lary se rozhlédl po hale „rozhodně tu neskesnu, jdu do toho.“
Noo vyrazila. S elegancí
atletky ručkuje po nosníku. Jednou rukou se zavěsila a druhou rukou utrhne
kouli z pístu, který jí snáší k zemi. Nese tu kouli, jako by ani
nevěděla, že něco váži. Z pod
řídícího pultu s červeným tlačítkem vyndavám schovanou cigaretu a zapaluju
si. Než dokouřím Noo pokládá s kovovým žuchnutím kouli přímo před nás.
„Dokážeš jí otevřít?“
„Tady píšou že s tímto
zařízením může manipulovat pouze oprávněná osoba, nebo přístroj k tomu
určený.“
Protočím panenky. „Ber to tak, že
jsi k tomu teď určená.“
No zasekne nehty do nepatrných
výstupků na samém vrcholu koule a sloupne několika centimetrový plát.
Z Laryho polohlasně
vyklouzne „Jako pomeranč.“
Teď zíráme na deset zásobníků
s nanoboty. Sami nechápeme, že se nám to povedlo. Noo zírá na nás a určitě
se snaží zistit co že nás tak rozhodilo.
Začínám si zvykat na stres a
adrenalin, tak se probouzim první. „Vyndáme je, připrav kostky a jedem.“
Vytahuju zásobníky a Lary spojil
kostky a vytvořil tak větší vozítko. Noo tupě zírá, asi vyhodnocuje dění kolem
sebe.
„POLICIE, ZŮSTAŇTE STÁT A RUCE
VZHŮRU, JSTE OBKLÍČENÍ.“
Já s Larym okamžitě
uposlechneme. Ruce nám vystřelí nahoru. „Noo, zvedni ruce jako mi“ Teď už máme
ruce nahoře všichni. Přijezdové dveře haly se otvírají, za nimi je tak patnáct
policejních vozidel. Jedno z nich dojede k nám a vyskočí z něj
robotek, který na nás míří obrovským paralyzérem. Vystupuje ohromnej chlap
v modrých biohadreh s ohromným znakem na hrudi.
Přejede nás pohledem, potom tu
kouli : “Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Zatýkám vás pro krádež.“
„Jen jsme je chtěli zachránit. Ta
koule spadla přímo sem a otevřela se a
a a a mi jsm chtěli ty nanodoty odvést do
bezpečí.“ Vychrlil ze sebe Lary.
Strážník připlácl na Laryho čelo
takovou přísavku na jejímž konci je mikrofon, který okamžitě spustil. “Chtěli
jsme ty nabooty ukráct a koupit si vlastní planetku a tak. Byl bych blbej,
kdybych si myslel, že mi to ten strážník sežere. Ale zkusit jsem to musel. Vypadal,
že je trochu přihlouplej“ Lary s rukama nahoře hodil omluvnej pohled.
Do příjezdové haly dorazila
raketa ve varu náboje kreté se dřív užívali do pistolí, jenže o hodně větší.
„Nastupte do lodi, na 6262 vás vyslechnou a pak asi srtávíte
několik desítek let na lávových dolech hodně hodně daleko.“
Konečně jsem polknul, „jak to?
Jen jsem je chtěli ukráct, to není na desítky let. Nacvakáte je zpátky a kouli
tam zavěsíte.“
Strážník se usmál, něco nacvakal
na displej na pravé ruce. „No způsobená škoda jsou dva miliony wordů.“
„Jak to.? To je ta koule tak
drahá?“
Strážník se zasměje ohlušujícím
řevem, „nečetl jsi manuál k provozu?“
„Četl, před osmy lety.“
„Jakmile vyndáš zásobníky
z koule, nanoboti fungují pouhých 180 vteřin, pak se zničí.“
Vzal do ruky jeden ze zásobníků,
otevřel ho. Ukázal abych nastavil dlaň a vysypal do dlaně jaký si jemný prášek.
Totéž ukázal Larymu. Kývnul jsem na Noo a ta taky nastavila dlaň. Všichni
zíráme na prášek a čekali by jsme nějaký chaotický pohyb. Nebo alespoň nějaký
pohyb. Jenom Noo prohlásila „A jo.“
Strážník se zarazil, dívá se na
Noo. „Nejste vy android?“
Noo se dívá na mě a já nepatrně
kývu hlavou do strany.
„Ne….. nejsem.“
„Jak mi tedy vysvětlíte, jak se
dostala ta koule sem na zem?“
Noo civí na mě. Kývám hlavou, že
ne. Krčím rameny. „Je to moje žena. Vzal jsem jí sem, abychom mohli hned
z lupem zdrhnout.“
„Vy jste jeho žena?“ Prohlédl si
mě ve žlutých monterkách a její dokonalé tělo. „Vážně?“
Noo zvedla obočí „ Počkejte….
Technicky vzato…. Ano.“
Dívám se Noo a bezhlasně
v naději, že bude odezírat ze rtů říkám: Něco si vymysli.
Noo se usmívá na strážníka „ …..
od včerejška jsme svoji…. Patřím mu…..“
Strážník nahodí znuděný pohled ,
bere tu hmotu s mikrofonem a připlácne jí Noo na čelo. Ozve se pískání a
přístrojek se rozletí na jednotlivé díly. Noo se usměje „bolí mě trochu hlava,
má to vliv?“
Vkládám se do situace „Strážníku?
Vyděl jste už někdy tak pomalého a blbého androuda?“
Strážník se uvolní. „Ne. Oni si
vás na 6262 rozdělí. Nastoupit!“
Těžké dveře zapadly. Uvnitř je to
jen snýtovaný válec. Bez oken. Cítím, je se nadzvedává a pak získává rychlost.
Lary zírá před sebe. Noo zírá na dlaň s nanoboty. Raketa
je teď o něco teplejší. To asi už prolétáme atmosférou. Teď nás čeká pár
hodinový let k hyperbráně. Ta nás přesune k 6262. Tam nás vyslechnou,
zjistí, že Noo je android a asi jí rozeberou. Já s Larym pocestujem na
nějakou sopečnou panetu a v ohromných termohadrech budeme nalévat lávu
z nepřístupných oblastí do přepravníků. Pár desítek let. A dva dny jsem ukradl androjda a pokusil
způsobil škodu za dva melouny. Myslím, že můj život nabírá spát.
Do ticha se ozve Noo :“ Jeden
funguje.“ Zírá si do dlaně na ten jemný prášek :“Vysílá slabounký signál.
Požaduje zadání opravy.“
Lary se konečně pohnul „to by
mohl opravit ty čidla tlaku?“
„Když mu to zadám tak….. mohl.“
Larymu zasvítili oči :“Tak do
toho!“
Noo se podívala na mě. „Hele Noo,
nemohl by opravit něco aby nás vytáhl z téhle prekérní situace. Nechci
letět k soudu a zestárnout v nějaké věznici na okraji galaxie.“
„Snad bych našla řešení…bude to
ale chvíli trvat…neslibuju, že se to povede….“
Lary na mě zírá ukřivděně: „Co
zase vymýšlíš? Co když na nic nepříjde a ten nanorobot zatím chcípne?
V tuhle dobu jsem mohl být na cestě za svou ženou. Myslím, že než li
doletíme na 6262 tak bude Maia odět co se stalo a možná už bude ukončené
rozvodové řízení. Je snad něco na tom, že si chci ještě užít. Než budu chodit
s ohromnou naběračkou a přelévat lávu?“
„Ne Lary, není na tom nic špatného…..
uvažuj, když nedoletíme k soudu, tak prostě zdrhnem a třeba se nám Noo
podaří někde opravit a pak si budem moc užívat. Takhle si užijem a termoprádlo
ve vězení máme jistý.“
Lary mlčí. Někdy mi to připadá,
že má taky operační paměť jen na 30%. Dívá se Noo a mlčí.
„Hele Lary, dáme jí šanci, aby na
něco přišla. Když z toho nebude východiska tak ji necháme opravit ty
tlaková čidla.“
Noo se dívá z jednoho na
druhého a čeká na to jak rozhodnu. Naštěstí jí můžu dávat příkazy jen já. Myslim, že kdyby to tak nebylo děli by se
tu už jiné věci.
Lary rezignovaně „Tak fain. Jsem
z toho všeho tak paf , že budu radši souhlasit ze vším co navrhneš. Už je
mi všechno jedno.“
„Tak Noo. Zkus najít řešení jak
odklonit trasu rakety na nějakou planetu, kde by jsme ji mohli opustit a přitom
by nás hned nechytli. Prostě potřebujeme utéct.“
„Dobrá. Jdu na to.“
Celé čtyři hodiny se snažím si
udělat v kovovém válci pohodlí. Při tom sleduju Noo jak sedí ja
zhypnotizovaná a civí před sebe. Občas mrknu i na Laryho. Myslím, že mu před
očima běží víc sexuálních poloh, než li uměla Noo, když byla ještě
v pořádku. Občas se usměje a zase si dál prohlíží její krásné tělo.
„Mám to.“ Oba jsme se podívali na zhypnotizovanou Noo
„Našla jsem soubory kde je překonfigurování letu rakety jako je ta naše bez
přístupu k vnějšímu panelu. Jen k nim nějak nemůžu.“
Podíval jsem se na Laryho.
Skončilo mu snění. Sklopil hlavu. „Tak ať jí ten nanorobot pomůže.“
Noo se podívala na mě. Když jsem
kývl olízla si dlaň s jemným práškem a vzpříma si sedla. „je opravdu dobrý.
Soubory jsou přístupný. Samotné by mě trvalo alespoň další čtyři hodiny než
bych se k nim dostala.“
Lary doslova vyletěl na nohy.
„Cože? Zvládla by jsi to sama?“
„Ano, ale trvalo by to alespoň
další čtyři hodiny. Takhle je to hotový.“
Lary se doopravdy rozplakal „Ona
je tak…tak blbá. Blbá až to bolí. “, zhroutil se na podlahu „čeká nás minimálně
ještě 20 hodin letu ty BLBKO!“
Objal jsem Laryho na podlaze. „Noo,
pusť se do toho prosím.“
Noo úplně lehýnce nehtem na ruce
seškrábla jeden z nýtů, jako by to byla žvýkačka. Pak další a další. Odklopí
kovovou destičku. Klečí na čtyřech a profesionálně prsteníčkem pájí jeden
drátek na druhý. Lary sleduje její vystrčené pozadí a stále ještě pláče.
Destička zapadla na své místo a
zvýšený tlak na levou stranu nám prozrazuje, že měníme kurz.
Zhluboka si oddechnu, „tak teď už
nejsme obyčejní vězni. Jsme vězni na útěku.“ Nevypadá to že by to Laryho moc uklidnilo. Noo
sedí spokojeně s rukama založenýma přes kolena. „Noo? Kam vlastně letíme?“
„No podle zadání. Je to planeta za třetí hyperprostorovou bránou odsud.“
„Jsi si jistá, že nás tam
policajti hned nenajdou?“
„Ne nejadou….. žijí tam Dixové,
je to bojový kmen ze šesté galaxie. Na tu planetu se bojí i pozemští vojáci,
natož policajti.“
„Počítám, že už nejde ten kurz
změnit.“
„Počkej……….. ne.“
Lary omdlel.
III.
Laryho jsem nechal ve slastném
bezvědomí. Noo mi mezi tím podala zprávu o Dixech. Jsou asi tři metry vysocí.
Jejich kůže je jako z kovu. Mají čtyři ruce a dvě nohy. Chodí vzpřímeně.
Na planetě je dvaktát více samců než samiček a jejich vzduch je pro lidi
dýchatelný. Jejich životní cíl je boj o ženy. Když se samci podaří nějakou
vybojovat oplodní jí a bojuje o další. Vzhledem k tomu, že než li se
narodí nalší Dix trvá to tak tři pozemské roky, jsou většinou samice těhotné a
tak je tydy stále o co bojovat. Technologicky na tom moc dobře nejsou. Blbý
taky nejsou. I když žádné vlastní technologie nemají, dokáží ovládat ty co se
jim podařilo ukořistit, nebo je modifikují. Cizince muže zabijí, protože mohou
být konkurencí. Cizince ženy se pokusí oplodnit. Když to nevyjde, zabijí
je. Jejich lodě jsou dobře zbraňově
vybavené, ale pomalé a mají malý dolet. Napadají pouze okolní planety, kde
občas přistane nějaký hlupák, nebo zmatená průzkumná sonda. Noo umí jejich
jazyk. Pokusí se nás ochránit, ale i přes svou nadpozemnskou sílu nezaručuje,
že to zvládne. Jejich potrava by neměla lidskému organismu ublížit.
Akorát jsme opustili hyperprostor
a Lary se konečně vzbudil: „Nějaká změna k lepšímu, nebo jsme stále
v pr… , tam kde jsme byly než to semnou mázlo?“
„Je to, to samé.“ Snažil jsem si
představil, jaké máme šance na přežití. „Až přistanem, pokusíme se nejdříve
utéct co nejdál od Dixů. Pak vymyslíme jak si zachránit kůži.“
Noo se nadechla „No to pude dost
těžko….“
„Ty radši mlč!“ Zařval Lary a Noo
ho kupodivu poslechla.
Raketa se začala trochu naklánět
a rozechvěla se. Jdeme na přistání. Seply brzdící motory a buch.
„Noo, otevři dveře, hned jak
uvidíte Dixe tak co nejrychleji utíkejte opačným směrem. Kdyby někoho chytli,
ty druzí se ho pokusí zachránit. Hodně štěstí.“
Ocelové dveře těžce dopadli na
zem. Vystartovali jsme z rakety a hned po druhém kroku zase zastavili.
Proti nám stálo šest třímetrových Dixů. Každý z nich má v každé ruce
nějakou zbraň. Zvedli jsme ruce nad hlavu. Noo taky. Jedna z těch
připlacatělých hlav se pootočila a něco zahuhlala.
„Noo. Co říkal?“
„Že nás prohlédnou a pak se uvidí.
Mám Vás zkusit zachránit?“
„Ne, zatím ne.“
Tři z nich zasunuli zbraně
do pouzder a popadli nás s kovovým zvukem za předloktí. Mě s Larym
mírně nazdvihli a za našeho skučení nesly do středu jakých si polokoulí. Ten co
popadl Noo jí chtěl taky nadzvednout, ale jenom s ní cukl. Podíval se na
ní těma zelenýma očima. Noo ho odevzdaně následovala. Došli jsme do středu, asi
vesnice, jeden Dix dupnul a ze země vyjela skleněná koule podobné velikosti,
jako v hale kde jsem dělal. Ta se otevřela a všechny tři nás tam šoupli.
Koule se zavřela a vůbec nebylo vidět, kde byly před tím dveře. Od vrcholku
koule dolu přejelo modré světlo. Jeden z nich zase chvíli mumlal a dveře
se začaly otvírat.
„Co říkal?“
„Že bude turnaj. Vítěz mi udělá
dítě a vás dva zabije.“
„Prosím tě Noo, vymysli jak nás
zachránit.“ To už se dveře zavírali zpátky. Noo následuje jedno plecháče do té
polokoule. Noo se ještě otáčí „Mají hroznou sílu a je jich moc, zkusím nějakou
léčku.“
Lary sjel po hladkém povrchu
koule jako kus slizu, „Ona nás zachrání lstí. Jsme v čudu. Proč to musí
být neustále jenom horší? Lepší to bude snad, jen až budu po smrti.“ Konečně začala padat beznaděj i na mě. Lary má
pravdu. Noo má IQ šumící trávy. Snad to stálo ta ty dva nejvzrušivější dny v
životě. Sice poslední, ale hustý. „No vězení má jinej tvar a …. Vidíme ven.“
Na jedné straně oblohy začalo
zapadat slunce a zároveň na druhé vychází další. Z těch polokoulí začali
vylézat Dixové. Najednou jich kolem koule stálo tak tisíc. Hučeli a pohupovali
se. Ten co k nám byl nejblíže něco zahuhlal a ukázal na místo, kam odtáhli
Noo. Pak zase něco zahuhlal a ukázal na nás. Všichni zařvali, až začala koule
rezonovat. A pak. Pak to vypuklo. Prostě řež. Všichni se začali mlátit. Ve
zdviženém prachu byli vidět jen míhající se ruce a těla. Nepředstavitelný
kovový rachot. Rána za ránou, jako když se sypou tisíce kamenů na plech. To
trvalo asi tři minuty. Nastal klid. Prach začal klesat. Dva metry od nás se
tyčí ta třímetrová postava Dixe. Vypadá to, že je jediný který stojí na nohou.
Kousek od něj se ještě jeden snaží postavit na nohy. Stojící Dix zařve a
s rozeběhem mu skočí na hlavu. Znovu se postaví a rozhlédne se. Zamručí a
vyrazí k místu kde je Noo. Naprosto ohromení zíráme na tu hromadu železa
kolem.
„Tak alespoň víme, jak vypadá náš
kat. Alespoň to budeme mít rychlý. Noo mu nedá a on bude tak vzteklý, že nás to
ani možná nebude tolik bolet.“
Ozývá se šílený jekot.
Z polokoule vybíhá Noo. Několika několikametrovými skoky je u koule.
Rozbijí její přední část jako by to byla sklenička na víno. Každého nás chytla
pod pasem. Nejenom, že bych tahe rychle neběžel ani ve své vrcholné formě, ale
určitě bych si zlámal nody na těch ležících Dixech přes, které přebíhala jako
by tam nebili. Při tom bleskovém natřásání slyším, jak křičí „Vím, kde mají
loď. Je jediná. Když odletíme, jsme zachráněni.“ Vybíhá na kopec a přes to, že mi hlava lítá
v pravidelném ale dost rychlém rytmu nahoru a dolu, vidím odlesky
z vesnice. Dixové se zbírají po boji.
Přeběhli jsme kopec. Tedy Noo
přeběhla kopec. Hned na kopci stojí ohromná kosmická loď. Má tvar tužky a snad
z každého kousku trčí nějaká anténa, nebo zbraň. Vídal jsem takové na
internetu. Odhadoval bych to na těžký bitevní křižník. Dveře jsou otevřené.
Jsme neseni dovnitř a bravurním kličkováním útrobami lodě se dostáváme na
můstek. Noo nás pouští a mi s žuchnutím padáme na podlahu.
„Umíš s tím létat?.“
Noo se rozhlíží „načtenou mám
akorát tu vězeňskou raketu, ale je to dost dobře popsaný.“
„Zkus to nakopnout a zmizíme.“
Ozval se kovový zvuk a se zděšením
se s Lerym otáčím. Za Noo leží asi půl metrový kus plechu.
Noo se usměje „ dvě tuny na
centimetr čtvereční je pořádná síla.“
S hrůzou a úctou se na sebe
s Larym podíváme. „Noo, to nám povíš potom. Zvedni tu obludu do vzduchu.“
Noo usedá na velké křeslo před
prosklenou přídí. Vypadá tam jako jediná oliva uprostřed veliké piczy. Mačká
tlačítka, tahá za páčky. „Maiku budeš si muset sednout vedle mě. Dixové jsou
tak ohromní, že nedosáhnu na všechny ovladače. Tahle páka určuje výšku a pak
rychlost lodi. Řeknu ti jak s ní zacházet. Lary, navrhla bych abys sis
sedl ke zbraňovým systémům. To je ta židle támhle v rohu. Zbraně jsou
aktivované.“
Lary se taky posadil na ohromné
křeslo a před ním svítí spousta tlačítek. „Neumím to ovládat.“
„To nevadí, až budeme ve vzduchu,
tak jen mačkej nějaká tlačítka.“
Loď začala hučet a vířit prach.
Na kopci se začali objevovat první Dixové. Mávali všema rukama a pak se
rozběhli k lodi.
„Maiku přitáhni páku.“ Udělal
jsem to a loď se začala zdvihat. Otočila se směrem nad vesnici a nabírala
rychlost.
„Ještě zatáhni, loď hlásí, že je
pod palbou. Lary střílej.“
Lary začal namátkově mačkat
rozsvícená tlačítka. Strašný rachot. Z různých antén vyšlehávali různě
barevné záblesky na všechny strany. Všude pod náma jsou vidět exploze, tříštící
se skály a oblaka prachu. Laryho to asi začalo bavit. Teď doslova po čtyřech
leze po pultu a mačká tlačítka nohama i rukama.
„Ještě přidej.“ Noo začala
zhluboka, až nepřirozeně dýchat. Páku jsem posunul ještě víc a loď konečně
nabrala správnou rychlost. Za doprovodu gigantických světelných efektů účinné
Laryho střelby se loď vzdaluje od planety.
„Lary stačí!“ Lary ještě jednou
přelezl pult a sklouzl do křesla.
„Noo. To bylo dobrý. A na tebe
dost rychlý.“ Noo ještě stále dýchá jak o závod, její dokonlý hrudník se
vzdouvá a zase klesá.
„Děkuju….. taky jsem málem
vypálila zbytek hadrtveru…. Teď se musím uchladit.“
„Kam letíme?“ ozval se Lary
„Zpět k hyperprostorové
bráně.“ Noo se zpomalil dech. „Ale asi určitě tam nedoletíme, nemáme moc
paliva.“
Lary se pousmál a stoupnul si nad
ten kus plechu. „ Ty Maiku? Všiml sis, že co jsi se objevil s touhle
šlusnutou krasavicí, přelévá se nám život z jednoho průšvihu do druhého?“
Má pravdu. Má, ale to nemá cenu
řešit. Došel jsem až k němu a taky koukal na ten plech. Vpadá jako
teleskopický obušek, jenže spláclý.
„Teda Noo, ten plán byl dost
dobrej. Nečekal jsem to“
„ Víš Maiku….. nemůžu lhát….. ten
plán jsem ještě nestačila vypočítat….Ten Dix si mě vzal…. Já jsem stále
počítala možné varianty vaší záchrany…. Jeho to….. kovové kladélko narazilo na
moje čidlo G…. No a já se stáhla…asi ho to bolelo tak, že jsi ho úplně utrhl….
Pak omdlel.“
Podal jsem plech Larymu: „Až
budeš mít zase choutky, tak mrkni na to ladélko.“
„Ha ha vtipný.“ Odsek Lary a
uraženě zaplul do megakřesla.
„Noo, zkus se napíchnout na
počítač lodi a vyřešit tu věc s doletem k hyperbráně.“
„Jasně…. Počkej…no nic moc. Ten
počítač je úplně hloupej….“
Lary polohlasně „jestli je proti
tobě hloupej, pak je to asi kávovar.“
„Ale zjistila jsem, že na druhé
palubě jsou slušné zásoby jídla.“
Zvedl jsem se „jdu pro ten kus
žvance, alespoň se nám zvedne trochu nálada. Noo ty pracuj na tom problému
s palivem.“
Vrátil jsem se zpátky a Lary
čerpáním usnul. Rozdělám krabici a v ní hnědý rosol. „To je hnus.“
„Je to výživný a nemělo by vám to
ublížit.“
Nabral jsem na prst a strčil do
pusy .Nemá to žádnou chuť. Kdyby alespoň hnusnou, ale vůbec žádnou. Přejdu
k Noo a dívám se do prostoru před námi. Spousty hvězd. „Támhle ta bliká.“
„Ne to není hvězda. Je to maják
hyperbrány.“
„Tak to nejsme tak daleko“
„Už dávno letíme jen
setrvačností, když to propočtu s třením vesmírných částic tak zastavíme
asi pět set metrů před bránou.“
To nemůžu říct Larymu.
Rozezněla se siréna. Lary padá
z křesla a na monitoru se objevuje naše loď, ale zepředu. „Co se děje,
nevidím žádnou závadu.“
Noo zvedne oči na monitor:
„nejedná se o závadu. Ta loď není naše, ale na náma. Asi nás někdo dohonil.“
Na monitoru se objevuje
nablýskaná kovová hlava Dixe. „Huhli hůů huhli“
„Co říkal?“
„Že jsme ukradli loď jeho
bratrovi a máme se vzdát.“
Lary se podíval před sebe „Hele
hyperbrána a si kylák daleko.“
„Lary, nerad tě zase zpražím, ale
asi o 500 metrů tam nedoletíme.“
Na monitoru se ozvalo další
huhli.
„Teď říkal, že když se vzdáme,
tak nás zabije rychle. Jinak prý budeme umírat i několik let.“
„Blbejch pět set metrů. Mohl jsem
velkou lžičičkou přelévat žhavou lávičku ….“
„Neplkej, Noo na tom pracuje a
zatím po nás nestřílejí….“
„Jo jasně, Noo na tom pracuje..“
Lary začíná brunátnět „Může k ní připojit támhle ten ventilátor, mohl by
jí s tím poci.. Maiku, prosím. Moc prosím. Zabij mě.“
„Nesejčkuj. Začneme po nich
střílet první, třeba je to zaskočí a získáme pro Noo trošičku víc času.“
„Maiku, jestli jsi můj kamarád,
tak mě zabij.“
„Štveš mě, zabij se sám. Já jdu
střílet.“ Přešel jsem k pultu.
„Prosim tě, vždyť to neumíš.“
„Ty snad jo?“
„No, když jsem se plazil po tom
pultě. Teda když jsem efektivně pálil, tak jsem zjistil, že ty horí tlačítka
střílí z předních antén a ty spodní za zadních. Ty okolo…prostě okolo.“
„No vidíš. Dobrý. Budeme střílet
dozadu.“ Bez dlouhých okolku mačkám nejspodnější svítící knoflík. Objevil se
rudý zážeh směřující někam směrem k pronásledující lodi. Noo se ozvala „co
jste udělali, trošičko jsme zrychlili.“
Lary začal řvát „hele ty šluslej
automate, Maik ti říkal aby si něco řešila ne !?! O nás se laskavě nestarej.“
„Počkej, víš co říkala?“ „Ne.“
„Že jsme nepatrně zrychlili.“ „Ty myslíš, ten výsřel?“ „Jo. Tlak výstřelu
tenhle krám trochu posunul.“ Začnu pálit, co to jde.“
„Noo, slyšíš mě?“ „Jo, řeším ten
dolet k bráně na plné obvody.“ Na to kašli, to jsme vyřešili.“ „Vy?“ „Jo.
Teď by mě zajímalo, co se stane, když vletíme do brány bez souřadnic?“ „No
rozloží nás to na atomy, ale nebude to vědět kde nás to má složit. Tak že
zůstaneme rozložení.“ „Tak tam zadej nějakej kód.“ „Žádný neznám. Nikdo kromě mezinárodní
letecké federace k nim nemá přístup. To by je mohlo používat kde jaký
ufo.“ „Podívej se Noo, od brány jsme asi sto metrů, nějakej kód musíš znát.“
„Ne, neznám.“ „Kolika místný kód to je.“ „Šestimístný kód.“ „Tak zadávej
200531.“ „Zadáno.“ Na bráně se rozsvítila kolem dokola světla. Loď sice pomalu
ale stále se přibližuje k bráně. Tak snad jo.
Přestalo to neustálé hřmění.
Lary: „Nestřílí to. Nesvítí žádné tlačítko.Asi došly náboje.“
Loď se špičkou zanořila do brány.
Přesunová mlha spolkla špici lodě i s Noo a zastavila se.
Jednohlasně zaznělo „a jsme
v prdeli.“
Na monitoru se objevil záblesk
z druhé lodě. Ozvala se rána a naše loď mizí v bráně.
IV.
„Kde jste zůstali viset?“ Diví se Noo
Lary jí bleskurychle chytá za
vlasy,a tříská jí hlavou o
stěnu:“Málem..Břink..nám…břink…ustřelili…břink…prdel.“
„Nejsi majitel, budu se bránit“
vychrlí ze sebe před posledním břink Noo.
Lary jí pouští. Dýchá jako po
přespolním běhu.
„To bylo dobrý. Co to bylo?“
„Ani nevim, ale ulevilo se mi.“
„Vidíš, dokázali jsme to. A ty
jsi chtěl, abych tě zabil. Ty by si mě zabil, kdybych tě o to takhle prosil?“
,mrknu na Laryho.
„No v posledních dnech by
jsi mě ani prosit nemusel. Několikrát už jsem na to myslel.“
„Fakt?“
„Jo, jenže máš štěstí, hlídá tě
Noo.“
„Neboj, bude líp, jsem jen
krapítek přetaženej.“
„Krapítek asi jo. Faktem je, že
bych konečně něco snědl a pořádně se vyspal.“
„Ten hlad tě přejde až uvidíš
jídlo, ale vyspat by jsi se mohl.“
Lary se z dálky podíval do
krabice s jídlem a přešel ke křeslu, kde se rozplácnul. „Noo, kam jsi
zadala ty souřadnice.“
Noo sedí za řídícím pultem a zírá
do vesmíru „Já jsem je jen zadala, dal mi je Maik.“
„Alespoň něco, bál jsem se, že
jsme teď někde v zapomenuté části vesmíru jen tak pohozený.“
„To asi jsme.“ Opět
musím zchladit chudáka Laryho. „Ty souřadnice je datum mého narození a číslo
bot.“
„Držte hubu. Oba dva. Už nechci nic slyšet. Prostě se
vyspím, vzbudím se doma a v práci se tomu zasmějeme, až ti to budu
vyprávět. „ Otočil se na bok a zavřel oči.
Přešel jsem k Noo. „Chudák Lary, hezky jsem ho do toho
namočil.“
„Na začátku souhlasil, pak mu už nic jiného moc
nezbývalo.Procentuelně jste vybrali vždy to nejlepší řešení. Proto taky ještě
žijete. Zatím.“
Chvilku sem se s ní snažil bavit jako s člověkem.
A co dál? „Noo? Dá se zjistit, jestli je tu nějaká obyvatelná planeta? Dál bych
potřebovat vědět, jak hodně je naše loď poškozená a jestli by se nějakým
způsobem nedala rozhýbat.“
Noo přiložila prst na palubní počítač : „Mají slušné bojové
scany. Jo je tu planeta s vyhovující atmosférou nejsou o ní žádné záznamy.
Je vzdálená pouhých tisíc dvěstě kylometrů. Loď má malou spotřebu na to jak je
velká. Pohon je plyn. Přesněji bioplyn.“
„Dá se tu z něčeho ten bioplyn vyrobit.“
„Čistě technicky ano. Částečně se nádrže naplní částí jídla
z druhé paluby, smíchá se z vašimi exkrementy a po nějaké době by
měla nastat chemicko biologická reakce kdy se začne kvašením uvolňovat
bioplyn.“
„Takže by jsme měli chodit kadit na jídlo v nádržích?“
„Ano, laicky a zjednodušeně řečeno.“
„Ale tuhle možnost , jsi
už dávno věděla ne?“
„Ano. Jenže jsem viděla tvůj výraz, když jsi ochutnal to
jídlo. Nechutná ti. Aby, jste mohli produkovat, musíte taky přijímat. Neměla bych
ti navrhovat řešení, která jsou pro tebe nepříjemná, když nejseš aktuálně
v ohrožení života. To ty nejsi.“
„Takže, existují další možnosti a proto jsi mi tuhle
nepříjemnou nenavrhla?“
„Možná ano, to jsem ještě nestačila propočítat.“
„Hele Noo, vzhledem k tvému, řekl bych zdravotnímu
stavu, se prosím zabývej pouze krátkodobými úkoly.“
„Ano,dobrá“
„Kolik toho budeme muset vyprodukovat, abychom se dostali
k té planetě?“
„Musela bych odebrat vzorek z tvé stolice, vyhodnotit
počet bakterií a jejich produkci a pak to vypočítat.“
„Zatím nic jiného na práci nemáš, tak na tom dělej.“
Najednou se na zadku otevřel můj biooblek a nežli jsem se
stačil otočit na Noo její prostředníček zajel do mého řitního otvoru a hned
ven.
„Ježiš….. co to děláš?“
„Odebrala jsem ten vzorek stolice.“
„Takhle? Neříkala si, že mi nemáš dělat nepříjemné věci?“
„Promiň….nevěděla jsem, že je to nepříjemná věc….. některým
lidem je to podle internetu dokonce velmi příjemné.“
„S okamžitou platností ti zakazuju, bez mého výslovného
povolení, cokoli do mého těla vrážet.“
„Ano….. jen ještě… ten výpočet produkce výkalů bude
dlouhodobí….vzhledem k počtu bakterií..“
„Víš co? Kašli na to…… a umyj si ruku.“
„OK.“
Lehnul jsem si na Dixonskou židli, která pro mě představuje
pohodlnou ohromnou postel. Dostal jsem se do klidu a ozvala se únava. Trochu si
zdřímnu.
Z dálky slyším hlasy. Je to Lary a Noo. Musel jsem
skutečně tvrdě usnout. Lary sedí na křesle u zbraní a o něčem přemýšlí.
„Ahojky.“
„Čau Maiku.“ Zamrká Noo
„No nazdar.“ Procedí Lary „Noo mi zatím vysvětlila, že si
budeme muset vykadit hromadu paliva, abychom se dostali na planetu o které víme
jen to, že na ní můžeme dýchat. Jo a tyky jsem bohužel zjistil, že se mi to
všechno nezdálo“
„Fain. Vítej v realitě. Nechce se ti na záchod?“
„Ne, spíš mám křeče z hladu. To jako budeme fakt kadit
do nádrže?“
„Jo. Noo, nemohla by jsi z něčeho udělat alespoň nějaké
sedátko nad tu díru v nádrži. Aby to dolňování paliva bylo trochu
únosnější.“
„Pokusím se.“ A začala něco vepředu svářet.
Lary se znovu natáhne na křeslo „Asi si začínám na ten stres
zvykat. Možná by v base bylo stejně hnusný jídlo. A tady nemusíme makat.“
Noo drží v ruce kopii záchodu z jedenadvacátého
století udělanou ze stříbrného plechu. „Bude to stačit?“
Nadzvedli jsme oba hlavu „jo asi jo.“
No se hrdě pousmála „Udělala jsem to z toho Dixonského
…. Kladélka.“
Lary protočil panenky a nechal dopadnout hlavu zpět na
křeslo „vždycky mě dokáže překvapit.“
Zaječí siréna a rozsvítí se hlavní monitor. Oba stojíme
vmžiku na nohách.
„Co se děje Noo, nic na tom nevidim.“
„Cizí loď.“
„Kde?“
„Tady.“ Noo ukáže prsem na malou tečku.
„Musí bít hrozně daleko.“
„Ne není. To je tak malinká.“
Oba jsme se předklonili. Z bližšího pohledu je
rozeznatelný klasický létající talíř. Monitor blikne a přez celou obrazovku se
objevuje šedivá hlava s velkýma černýma očima. Oba jsme se lekli, sedíme
na zemi a díváme se nahoru na klasického šediváka, kteří nás lítali odedávna
pozorovat na zemi. BZZZ ozývá se z reproduktoru.
„Jestli nás prý může navštívit.“
Podívali jsme se z Larym na sebe, ten jen pokrčil
rameny.
„Může, proč ne.“
BZZZZ
„Prý díky.“
Noo něco namačká na panelu a zanedlouho letí kolem nás talíř
asi třicet centimetrů v průměru. Přistane na hlavním panelu. Otevřou se
dveře a z nich vychází, deseticentimetrový
šedivák. Vstali jsem ze země a z půlmetrové vzdálenosti ho sledujeme.
„Ahoj.“ Rozezní se mi v hlavě.
„Ahoj.“ Odpovídáme s Larym součastně.
„Ty umíš naší řeč?“ Ptám se toho mimozemšťanka
s ohromnýma temnýma očima.
„Jo. Je jednoduchá. S vámi můžu mluvit telepaticky.
Dokonce vám můžu i číst trochu paměť.“ Otočí se na Noo „jí ale ne.“
„Noo je androib.“
„Aha. Jsem ještě malej, tak s váma můžu mluvit tak jen
na metr. Dál to neumim.“
„A jak dlouho bude trvat, než li budeš velkej?“
„Jako vy?….. tak pět set let.“ „Tak zjišťuju, že na tom
nejste dvakrát dobře co?“
„Jo, to nejsme. Budeme muset jíst odporný Dixonský jídlo,
kálet do nádrže, aby jsme se trochu rozhýbali.“
„Hmm.“
„Jak jsi se tu vyloup ty?“
„Já jsem průzkumník. Byl jsem na průzkumu, a když jsem se
vracel zpátky, zjistil jsem, že jsem někam zašantročil kód naší brány. Byl jsem
si naprosto jistej, že si ho pamatuju. Pak jsem ho zadal a vyplivlo mě to tady.
Tak jsem začal znova hledat v datech a ouha. Překvapení, dostal jsem se na
dostřel Dixonské válečné lodi. Další překvapení, zaměřili mě, ale nestřílejí.
Tak jsem to risknul a zavolal jsem. Když jsem vás viděl, napadlo mě, že nejste
žádní zabijáci.“
Lary se narovnal „No pozor! Utekli jsme před vězením,
ukradli jsme tuhle loď a já při tom zabil možná desítky Dixů.“
„Divný je, že mi něco říká, že nelžeš. Agresivní jsi to jo.
Nejradši, by jsi zabil tohohle druhého člověka, ale bojíš se tohohle androjda.
Přitom máš tohohle Maika rád. A teď zjišťuju, že už by jsi nejradši praštil i
mě. Ale pozor. Umim se bránit.“
Lary se začal kroutit a držet za hlavu.“stačí, věřim ti.
Další zmetek, na kterým si neschladím žáhu.“
„Jmenuju se Ryp.“
„Nás už znáš. Nemohl by jsi nám nějak pomoci?“ zkouším to.
„Mohl, ale musel bych vyhrabat z mého počítače nějak souřadnice
naší hyperbrány. U nás snad souřadnice k vám ještě někde mají.“ Trochu se
usmál. „Taky bych vám mohl pomoci s tím pohonem. Dixonské jídlo mi totiž
hrozně chutná a mám stejné zažívání jako vy.“
Larymu klesli koutky „To jsi hodný, myslím, že tvoje produkce
bude ohromná.“
Podíval jsem se káravě na Laryho „Mohli by jsme ti pustit do
počítače Noo, třeba by to tam vyhrabala.“
Ryp se na ní otočil „Podle toho co si o ní Lary myslí, bych
to nechal jako krajní řešení. Půjdu do talíře zkusit najít ty data.“
Maik před něj postaví nádobu s jídlem. Její okraj je
vyšší než on sám „Klidně si naber kolik sníš.“
Ryp dvakrát povyskočil a pak se otočil „ Díky, snad později“
a vlezl do talíře.
Dívám se na Laryho, který civí na talíř „Je celkem fain,
ne?“
„Jo, skvělej kámoš. Zatim je nám platnej jako… asi jako
Noo.“
Mě i Larymu se podařilo do sebe nasoukat celkem velké
množství Dixonské stravy. Já jsem si skočil ulevit do nádrže, ale Larymu to
dělá problémy. I přes to, že jsme kolem ocelového záchodu instalovali zástěnu.
„Prostě mi to nejde. Nějak se to zaseklo. Ulevit si do
nádrže a navíc když vlastně sedíš na něčím …. Kladélku.“
„Ty si cíťa.“
„No asi jo. Jednou to ale přijít musí. Přece se neroztrhnu.“
V hlavě se nám ozval Ryp „Nemám šanci. Opravdu nevim.
Možná jsem tam ani ty čísla nezadal. Čím víc se o to pokoušim, tím víc se
v tom zrácim.“
„Co navrhuješ?“
„Já to opravdu vzávám. Nenajdu to. Už se nedá nic zkazit.
Zkusíme napojit Noo.“
Lary se pousmál „To si jen myslíš, že se nedá nic skazit.“
„Noo. Prosim tě, tady Ryp má v počítači uložený kód
k jejich hyperbráně. Mohla by jsi se pokusit ho získat.“
Noo přišla k talíři a zlehka na něj položila ukazováček
„Je to mnohem vyspělejší technologie, jaký si biopočítač. Základ je ale stejný …..
nebo hodně podobný. Mohla bych ho poškodit… nebo on mě,“
Lary se zhluboka nadechl „To, že ho poškodíš je celkem jistý
a že poškodí on tebe tím zas toho tolik nezkazí.“
Ryp se dívá na Noo „Co říkala? Když jí nečtu myšlenky tak jí
nerozumím?“
„Že to asi zvládne.“
„Ale Lary si to nemyslí.“
„Protože je pesimista.“
„Copak to on je, to máš pravdu. Tak ať to Noo zkusí.“
„Noo, prosim tě zkus dostat ten kód z toho počítače.“
„Dobrá….. počkej….je tam nějaká bezpečnostní ochrana….“
„Rype, prý je tam nějaká ochrana.“
„Jo to asi jo, ale nemám k ní přístup. Ať jí zkusí
prolomit.“
„Noo, máš jí zkusit prolomit.“
„Dobře…..dělám na tom…. Je to těžké… podařilo se to..“
„Paráda“
„To bych neřekla…. Ta ochrana po prolomení vymazala všechna
data…. Tedy kromě základních letových vlastností….“
Ryp si sednul a položil maličké ručičky na velká očka „celý
můj průzkum, je ….. je …pryč.“
Lary vstal popadl Noo znovu za vlasy „Ona dokáže zničit
všechno“ a z hlasitým břink praští hlavou Noo o stěnu lodě.
Noo ze svým úžasným provinilým výraze Larymu sděluje „Lary,
nebolí mě to, ani mi to nevadí, ale neměl bys to dělat, budu se bránit.“
Odvracím pohled od zničeného Rypa k Noo „Noo, jestli ti
to opravdu nevadí, ta ho nech.“
Larymu se objevuje na tváři hysterický výraz
„Díky..břink..Maiku…břink…mě …břink… to ….břink pomáhá…břink, břink,břink…“
Otáčím se zpět k Rypovi „Tak si snad něco z toho
výzkumu pamatuješ ne?“
Stále se drží za oči „Bylo tam dvacet let pozorování a dat,
o planetách, civilizacích, celých galaxiích…. A …. A …. Tenhle BLBOID !!! To za několik vteřin zničí.“
„Rype je mi to líto. Neřvi na ní, neslyší tě a mě asi
praskne hlava.“
„Promiň“
„Lary ty už toho taky nech, uděláš do lodi díru a navíc se
v tom kraválu nedá vůbec přemýšlet.“
Larymu už stejně docházely síly. Noo si vklidu upravila
spláclé vlasy na zadní části hlavy. Předchozí násilnou scénu připomíná jen malý
důlek ve stěně.
„Co budeme dělat“ ptá se Ryp a konečně si sundává ručičky
z očí.
Nabírám hrst jídla na dlaň, plácnu s ní před Rypa. „Ty
se najez. Lary půjde povinně kadit. Noo nebude na nic sahat a já se pokusím
něco vymyslet.
V.
Ryp ještě stále nešťastně sedí
vedle svého talíře a jen tak ledabyle, bez velkého zájmu si občas nabere
hrstičku Dixonského jídla a strčí ho do malinkaté pusy. Lary se vrátil
z provizorní toalety a sedl si na pult vedle Rypa. Nevypadá, že byl
úspěšný. Přistrčil si nádobu s jídlem a bez záju si taky nabírá jídlo.
Absolutně bez výrazu ho převalí v puse a zase spolkne. Netrvá dlouho a
sedim u nich a dělám totéž. Noo zírá z ohromného okna do vesmíru.
Noo se ohlédne“ Jste všichni
v depresi….. nechcete něco dělat.“
Laryho evidentně nadchlo, že se
něco děje a hned se mu vrátil adrenalin do žil: „Proč jsme asi v depresi?
A navíc , jestli jsi si nevšimla, ty mechanická nádhero, vyrábíme palivo.“
„Myslela jsem, jestli si třeba nechcete
něco zahrát?“ Nasadila opětovně již perfektně nacvičený ukřivděný a nechápavý
pohled Noo.
Lary nadskočil „Jako sport jo?“
nabral na dva prsty jídla „Třeba na zemi jsem chodil hrát tenis.“ Navrhl
uštěpačně. „Sežeň rakety a kurt a jdu do toho.“
„Dobrá.“ Noo odkráčela
z řídící místnosti. Mlčky jsme s Rypem na sebe pohlédli a pokrčili
rameny. Pak jsme všichni pokračovali ve výrobě paliva s tím, že jsme měli
konečně čas si trochu srovnat co se za tu relativně krátkou dobu vlastně
všechno semlelo.
No se vrátila asi za necelou
hodinu a vítězoslavně držíc tři velké tenisové rakety a jednu malinkou. Zůstali
jsme úplně paf.
Noo předávajíc nám rakety „ Našla
jsem nějaké náhradní díly. Rakety jsem svařila z nějakých antén. Výplň je
z upraveného těsnění. Tady kousek je velká hala, je tam připravený kurt.
Místa dost, až vzadu je zaparkovaný nějaký tank, ale ten překážet nebude.“
Raketa je fakt dobrá, lehká a výplet utažený a pevný. Opravdová pecka je ale ta
malá raketa pro Rypa. Vlastně zmenšenina
naší velké. Míček je asi jednou tak velký než li ta raketa.
„Můžeme to zkusit ne?“ Pokynu na
další dvě výrobny paliva.
„Já bych strašně rád. Tohle u nás
neprovozujeme. Vlastně jsem žádný sport nikdy nezkoušel. Jen se bojím, abych si
neublížil. Vzhledem k nepoměru velikosti.“ Ozval se RYp.
„Nevadí, budeš třeba jen podávat
a pak trochu staticky kontrolovat hru. Jen to zkusíš.“ Oponuju.
Lary vstal, dvakrát mocně máchl
raketou. „Varuju vás, jsem dobrej tenista. Nebudu vás šetřit.“
Vyrazili jsme. Prošli pár dveří a
skončili ve veliké místnosti, kde je uprostřed nakreslený tenisový kurt. Tenhle
kurt by se kolem toho našeho dal ještě z každé strany dvakrát namalovat.
V zadní části haly stojí nějaké vozidlo. Noo se dotkla ovladače dveří a na
stropě se rozsvítila světla. Udělala to ještě jednou a ze sloupků umístěných uprostřed
hřiště vyzařuje síť tvořená slabounkými, laserovými, červenými paprsky.
„To je co?“ pyšně pozdvihne hlavu
Noo
Lary znovu máchne raketou „je to
skoro tak dobrý, jako simulátor na zemi. Jen ta laserová síť mi nahání hrůzu.“
„Je to bezpečný, fakt, přece bych
neudělala něco co by Maikovi ublížilo“
Najednou se ozval i Ryp, který mi
celou cestu sedí na rameni jako papoušek „ a ta síť je bezpečná ?“
„Jo, Noo říká že prý jo.“
„Aha….. říká Noo…. Budu hrát na
laině.“
Došli jsme k síti a já
s nutnou dávkou obezřetnosti strčil prst do laserů, ozvalo se vysoké
pípnutí a já rychle ucuk zpět.
„Hlídá dotek, aby bylo znát když
jde míček do sítě.“ Vysvětlí Noo „ jak se rozdělíme.“
Postavím Rypa na podlahu. „No jak, lidi proti
zbytku.“ Vytahuju minci. Kdo začne, panna začíná. Vystřelím jeden word do
vzduchu a všichni sledujeme, jak se po jemném cinknutí rychle otáčí ve vzduchu.
Dopadá na zem. Odráží se a Ryp dostává přímý zásah do hlavy a padá.
„Rype stalo se ti něco? Jak si na
tom?“ snažím se jemně zvednout Rypa.
„Je to panna, začínáme“ hlásí
Lary
Ryp se drží za čelo „Asi mám
otřes nervového uzlu. Budu vám to počítat. Třeba se pak přidám.“ Smutně ťapká
ke sloupku a táhne malinkatou raketu za sebou.
„Zvládnu to sama, jsem android.“
„Ha, ha.“ Lary si stoupá na
podání.
Jsme na svých místech, ještě
počkáme deset minut, než li Ryp přejde polovinu hřiště a zklamaně zaujme pozici
u sloupku.
„Jedem.“ Hlásí Lary, nadhodí a
bum. Píp. Míček spadne do čtverce a pryč.
„Jo, eso.“
„Ne, síť. Druhé podání“ hlásí Ryp
„Ani prd. Říkáš to schválně,
protože jsi měl hrát s Noo a ta se ani nehla.“ Larymu začíná naskakovat
žíla na spánku.
„Nehla jsem se, protože jsem
slyšela pípnutí.“ Oponuje Noo
Obracím se
k Larymu „dej jim ještě jedno.“
Lary se uchychtne. Nadhoz a bum. Míček přelétá síť, padá na
vnější okraj čtverce. Píp. A opět z kurtu.
„Aut.“ Hlásí Ryp a funkce rozhodčího ho začíná bavit.
„Aut?!? Jsi snad slepej ?“
„Ani slepej, ani hluchej. Byl to aut. Dvojchyba nula
patnáct.“
Noo se polohlasně ozve „ty čidla jsou i na čárách.“
Zbytek setu se odehrává ve znamení dvojchyb. Já s Noo jsme
se vůbec nedotkli míčku jen Ryp za neustálého bum píp hlásí aut, nebo síť a
stav. Úplně se bojím otočit na Laryho. Jen slyším jak mi za zády doslova supí.
„Set. Noo jedna nula“ Ryp se baví.
Noo dvakrát klepne míčkem. Vyhazuje
míček. Její krásné tělo se propíná. Ozve se rána míčku o pálku, skoro současně
plesknutí míčku o zem a zasvištění kolem Laryho ucha. Dále míček ohromnou
rychlostí pokračuje do zadní části haly k tanku. Několikrát se ozve plesk
a míček se vrací zpět. Zdá se, že na rychlosti skoro nic neztratil. Noo dělá
úkrok stranou. Míček prolétá mezi mnou a Larym a hlasitým plesk končí
v nastavené dlani Noo.
„Pardon.“
„Patnáct nula.“
To je na Laryho už moc. Mocným
švihem mrští raketou o zem. Ta mu to vrací, odráží se zpět a zasahuje Laryho
svým rámem přesně doprostřed čela. Lary klesá v bezvědomí k zemi.
„Jedna nula pro raketu.“ Suše
hlásí Ryp.
Noo přispěchá k Larymu „Je
to dobrý, je jen v bezvědomí.“
„Je po tenisu. Noo vezmi Laryho,
já vezmu Rypa a jdeme zpátky.“
„Asi by si nepřál, abych ho nesla
zrovna já.“
„Nemudruj, je v bezvědomí a
je těžkej. Jestli nechceš, aby ti zas třískal hlavou o zeď, tak si pohni, než
li se vzbudí. Jdeme Rype. Třeba zkusíme jiný sport.“
Ryp se usazuje na rameni „Dobrej
nápad. Ale jako první pokus to nebylo zas tak špatný.“
„To ne, jen dva zraněný ze čtyř.“
Jsme zpět. Lary ještě leží
v bezvědomí. Noo toho využila a ošetřila mu ránu, bez toho, aby mu
způsobila další zranění. Rypův nervový uzel je v pořádku a zase sedí vedle
talíře a baští. Já se snažim taky
baštit. „Rype?“
„Ano?“
„Noo říkala, že ti nevymazala
ovládání talíře. Dalo by se doletět tvým talířem a tu planetu, kam se chceme
dostat? Ty jako protřelý průzkumník by jsi mohl zjistit jak to tam vypadá a kam
se to vlastně chystáme.“
„Když zvážím všechna pro a proti,
tak bych tam zaletět mohl. Tady v tom sektoru se mi neztratíte protože
stojíte, na průzkumu cizí planety mi bude možná bezpečněji než li tady. Začínám
se smiřovat s tím, že jsem stejný ztroskotanec jako vy. Ach jo. Vyrazím
tedy.“
Vlezl do talíře. Ten se dvakrát
zhoupnul, odletěl z místnosti. Noo zmačkla pár tlačítek a talíř se objevil
před předním sklem. Přeletěl tam, zpátky
a pak už se jen vzdaloval až zmizel.
„Co se stalo?“ Ozval se
skřehotavě probouzející se Lary.
„Praštil jsi pálkou a ta praštila
tebe. Ona to unesla a ty ne.“
„Ty si mě donesl až sem?“ Sáhl si
na čelo a hned ucukl bolestí „a ošetřil jsi mi to.“
„Jasně, myslíš, že bych tě svěřil
jí?“ pokynul jsem hlavou směrem k Noo, která naštěstí jen vše sledovala a
nic nekomentovala.
„To sis fakt šplhnul. Díky
kamaráde, máš to u mě. Kde je Ryp? Konečně dostal poo té ráně rozum a zdrhnul.“
„Ne, ne. Ještě stále je
v týmu. Letěl na průzkum té planety, kam se chceme dostat.“
„Dobrej nápad, i když si nedokážu
představit, co by tam mohlo být, aby mě to dokázalo vyděsit. Po tom jsem
zažil.“ Chytil se znovu za hlavu „ To byla pecka. To jídlo je skoro polopitný,
ale opravdu bych se něčeho napil.“
„No? Je tu něco jen k pití?“
„Ano je, ale musím to upravit. Je
tu asi dvěstě litrů chladící kapaliny z které dokážu tak za dvě hodiny
vyrobit vodu. A je tu také zážehové palivo. To je vlastně voda a alkohol.“
Oba jsme zpozorněli „Alkohol? A
klik procent?“
„Je tam celých 50% alkoholu.“
„To je báječný! Uděláme mejdan.“
Lary úplně poměl na své zdanění.
„To bych nedoporučovala, alkohol
má vysoké psychotropní účinky a ….“
„Nech ty keci a doval alespoň
soudek.“
No se na mě podívala výrazem
velkého otazníku.
Já zas na Laryho, proč bych mu
neudělal radost. Beztak ho vytrvale ničím já nebo Noo. „Tak pro litr skoč, proč
né.“
Noo přinesla v jaké si
nádobě litr čiré tekutiny a dva kovové kalíšky z kterých se dá pít. Na
původ nádobí jsme se z taktických důvodů raději neptali. První doušek je,
jako když naliješ oheň do krku a pak ho pomalu posouváš až do žaludku.
S každým douškem se ten pocit zdál snesitelnější. Asi nám to po cestě do
trávicího ústrojí vypálilo všechny receptory bolesti. Poslední co jsi pamatuji bylo, jak si již asi po desáté přiťukávám na
Šťastný návrat.
„Já umřu, určitě umřu.“
Laryho kvílení ke mně doléhá
z veliké dálky. Konečně jsem si srovnal význam slov. Zprudka otevřu oči a
sedám si. Oboje byla chyba. Tlumené světlo bylo jako nůž do očí a rychlý posez
způsobil okamžitou ostrou bolest obou mozkových hemisfér a posun žaludku do
krku.
Lary sedí na křesle střelce, drží
se hlavu a úpí: „Maiku, mě se rozskočí hlava. Určitě umřu. Muselo v tom
být něco namíchaný.“
Přesně vím o čem mluví. Zažil
jsem párkrát opici, ale tohle byla doslova Gorila. V panice jsem zvolal
„Noo, je nám hrozně blbě. Pomoz mám.“
Noo se tentokrát usmívá:
„vzhledem k tomu, že se jednalo o krátkodobý úkol a bylo mi jasné, jak vám
dnes bude, připravila jsem vám vodu a z dyxonské lékárny směs, která by
vám měla od té intoxikace alkoholem trochu pomoci.“
Vodu jsme nepili, ale hltali. Bez
velkých námitek jsme snědli jaký si pochybný prášek od Noo. Myslím, že kdyby mi
v tom stavu navrhla, abych si usekl hlavu, že to přejde, snad bych to i
udělal.
Opravdu po dvou hodinách utrpení
se náš stav začal zlepšovat. Lary se omluvně zasmál: „To jsme zapařili co?“
„To teda. Už to nechci ani vidět.
Moc si toho nepamatuju. “
Noo se usmála. No já vám to můžu
připomenout.
„Díky snad ani ne.“
Lary – „Prosim tě, ožrali jsme se
a usnuli.“
Noo – „Skoro.“
Lary – „Jak skoro?“
Noo – „Lary chtěl, abych udělala
alespoň striptýz, když už si se mnou nemůžete ……užít. Tak jsem ho dělala a když
jsem byla tak v půlce tak Lary po mě zběsile vyrazil. Zapomněl však, že
v cestě ležíš ty Maiku. Zakopl o tebe, čemuž odpovídá ta velká modřina na
pravém boku,“ Sáhl jsem si na bok a opravdu bolí jako čert, „potom udělal půl
přemet dopadl na zem a po dvou marných pokusech vstát si nazvracel do bot a „
Lary se podíval na své boty a opravdu byly plné jaké si odporné tekutiny „ a
usnul. Přenesla jsem ho alespoň na o křeslo. Potom jsem začala hned připravovat
tu vodu a léky.“
Lary stále zírá na boty „taková
normální pařba ne?“
„Pařba jo, o slově normální se dá
vždycky diskutovat.“
Lary stále civí do svých
zaneřáděných bot. „Hlavní je, že nám to startovací palivo nerozežralo
vnitřnosti.“
„Nerozežralo, ale už to
nechlastám…. Teda alespoň ne dokud mě úplně nepřestane bolet hlava, to bude
předpokládám asi tak za měsíc. A dokud nezapomenu jak mě ta hlava bolela a to
bude tak za rok.“
Lary lijící obsah bod do nádrže
jen polohlasně mumlá. „ To bude kvasit, to bude palivo. Fuj humus.“ Chvíli
zkoumá pohledem vnitřek bot a pak je ledabylým pohybem hází do nádrže. Potom
přecapká bosky na své sedadlo. „Tak tu byla malá přestřelka, tenis, nový kámoš
a pařba. Co teď?“
„Teď konečně chvíli NIC.“
„Aha.“
Asi po dvaceti čtyř hodinách
spaní, jídla a doplňování nádrže se již po jeden a dvacáté ptá Lary „Ještě
NIC?“
„Ne nic, hele Lary jestli se
nudíš tak se jdi projít, nebo si hraj s Noo. Nebo něco. Ty mi řekni, jak
by jsi to v tom vězení vydžel.“
Lary se pousmál „Ve vězení bych
musel makat.“ Podíval se na Noo, která prázdně civěla do vesmíru. „Půjdu se
projít.“
„Dobrej nápad, dej na sebe bacha.
Uvědom si, že by tě musela zachraňovat Noo.“
„Ano….. budu velmi opatrný.“
S cvaknutím se zavřeli za Larym dveře. Noo vypadá, že někde uvnitř
počítá něco šíleně složitého. Dokonce ani nemrká. Takovejch hvězd. Sem všude
strčil ten svůj čumák člověk. Jinak by tu nebyla brána.Nebejt Tesli a později
jednoho maníka, který Tesliho kmitočtové myšlenky přeložil pro smrtelníky tak
by jsme ještě seděli na zadku na zemi.
Jediná naše přijatelná šance je najít nějaký přístav a prodat tam tenhle
křižník. Musí být pěkně mastnej. Pak si koupit falešný doklady a zašít se na
nějaký malý rekreační planetce. To je
asi nejlepší plán, který můžu v součastné době vyplodit. Má to jen malinké chybky. Musíme se trefit
branou do lokalizace s přístavem. Nesmíme potkat lidi, tedy policii, nebo
armádu a samo sebou taky nesmíme potkat Dixony.
Lary přiveze spousta přístrojů
Ryp se vrátí z planety
