Prvotina Maik

Maiku, vstávej.

Maiku vstávej!

„Jo, jo už vstávám.“

Tvé vědomí je aktivní jen na 50%.

„To vim a ty mě po ránu štveš už na 100%.“ Jak to je asi dlouho, kdy poslednímu člověku bylo divné, že se baví s automatem.

Je 28.2.2212, 07.30 hod.  nástup do práce je v 09.30 hod.

„To vim a něco nového?“

Jaké novinky by jsi si přál ?

„To byl slovní obrat. Zapomeň na to.“

Po ránu si většinou připadám jako jeden z těch miliard automatů. DENT kapsli do pusy.

„Přikrývka – zrcadlo.“ Vlastním dvě 4D krychle. Jedna z nich je o dost starší typ. Dokážou měnit tvar a i účel. Někdo by si myslel, že je jedno, že je ta jedna starší. Omyl. Když si udělám z nové postel, je měkoučká a pohodlná, kdyžto přikrývka ze se starší krychle  je skoro jako zrezlý plech. No a naopak. Nicméně znám lidi, kteří mají jen jednu krychli. Taky mají  ještě menší byt. Já sám jsem v bytě 3x2x2 metry a jedné menší kde je iontová sprcha a zároveň záchod.

Dívám se do zrcadla tak nějak smířeně. Na svůj věk třiceti let vypadám tak …….. no jako na svůj věk. Vždycky to může být horší. Lary z práce šel jednou po chodníku a proti němu letěla nákupní taška, která si to uháněla pro jídlové kapsle. Na chodníku si hráli děcka a taška ve snaze se jim vyhnout to zvedla do výšky Laryho obličeje. Samozřejmě, že by se vyhnula i Laryho placatému nosu jenže Lary v té chvíli kýchnul. Bum rána a Lary ležel na chodníku a nad ním se pohupoval zmíněný nákupní kontainer   s úplně novým nástřikem od Laryho krve. Nebylo to tak hrozné. Pohotovostní robot mu do nosu nacpal dva velké tampony a hřbet nosu mu seštupoval několika velkými stehy. S oznámením, že vzhledem k tomu, že již není ohrožený na životě a k výšce jeho pojistného záchranářský automat odfrčel pryč. Lary má teď od špičky nosu až po kořen slušnou jizvu. Tak, že. Vypadám dobře.  Rozhlédnu se po zemi, kde se válí asi tucet biolatexových oděvů. Kde mám montérky? Automat zabzučí a bezcitně odpoví. Za postelí. Hmm. „Postel- kostka.“ Postel se vrátila do základního tvaru a opravdu jsou tady. Biohadry jsou fain, jenže mají taky svoje mouchy. Takovou žlutou placičku přiložim na čip v zápěstí a hned se rozlije po celém těle. Jenže tyhle montérky mají díru. Je velká asi 5cm v průměru po každé aktivaci biohadrů je prostě někde jinde. Teď zrovna vyšla na rameno. To je přijatelné. Jednou k nám do sprch přišla účetní, já jsem skočil montérek a díra se objevila přesně v rozkroku. Vypadal bych líp, kdybych v té chvíli  montérky vůbec neměl. Je jasné, že bych si ji mohl za 2 wordy nechat spravit, ale 2 wordy jsou dvě úžasné kafe normální kus masa v restauraci Za časem. Naštěstí nějací politici  někdy v roce 2150 pochopili, že když všichni žijou jen zdravě a na kapslích, tak se zásadně přibližujem všem těm automatům. Vznikla jaká si klauzule o právu seberozhodování.  Začalo se tomu hned říkat právo na vlastní destrukci. A tak se do světa opět vrátila káva, alkohol – tedy v regulované míře, normální sex, jídlo a spousta starých věcí. Byla to skoro revoluce. Ze začátku bylo vše regulované, protože někteří vlastní destrukci vzali jako koníčka a v biolaboratořích nestačili vyrábět náhradní srdce, žaludky nebo ledviny. Nic méně si můžu klidně zajít na kávu.   Protože káva, nepovolená cigareta a normální jídlo jsou prioritní, proto mátm teď díru na rameni a na účtu  o 2 wordy víc.

Beru si do kapsy starší krychli. Ta stačí, novou si budu ještě šetřit. Za mnou se zavřou dveře bytu a můžu vyrazit. Bydlím v 56 patře domu AD54C. Vhledem k tomu, že naši genetici zjistili, že by jsme postupně asi úplně ztratili schopnost chodit, musím pěšky dojít asi 500 metrů k okraji čtvrtě a pak už dál magnetomobilem. Hned před domem se do mě opřelo slunce. Nebejt umělé atmosféry bylo by ještě ostřejší takhle je příjemné a filtry dodávají po ránu úžasně svěží vzduch. Vykračuju si na kraj čtvrti a pozoruju lidi. Naprostá většina je na tom podobně jako já. Ve žlutých montérkách jdou v klidu k silnici. Občas je tu k vidění jako černá skvrna na žlutém plátně nějaký vedoucí či někdo z vyšších sfér v černých biohadrech. Krom toho se v tom převážně žlutém davu pohybovaly především ženy v odstínech červené a fialové. Nikdy jsem opravdu nerozeznal, jestli jsou to ženy nebo androidi. Starší typy už zcela vymizely a ty nové jsou k nerozeznání. Některé z nich se doma starají o malé děti movitějších rodin, nebo jen vedou domácnost. Jedna taková světle červená se ke mně blížila z levé strany. Dlouho jsem takovou krásu neviděl. Blond vlasy, ideální míry. Zařadila se přímo přede mě a já pozoroval, jak se jí vlní krásně tvarované boky. Buď je to android nebo genetická ženská. Bomba. Zrychlil jsem a přemýšlel o tom, kdybych jí plácnul přes tu krásnou zadnici, co by se stalo. Kdyby to byl android, tak se otočí a upozorní mě, že to bylo krajně nevhodné a nemělo by se to opakovat. Když to bude ženská, dostanu facku, nebo navážu kontakt. Testosteron zatemnil mysl na takovou míru, že jsem se rozhodl. Plácnu jí. I kdyby to mělo znamenat alespoň trochu pozdvižení pro spoustu těch zahloubaných žluťáků kráčících do práce. Už jsem tak blízko, že jí skoro dýchám na záda. Teď nebo nikdy. Otočil jsem zápěstí pravé ruky a dlaň vytvaroval do tvaru toho krásného pozadí. Ruka vystartovala vpřed. Levá špička nohy se zasekává o patu nody pravé. Když jsem pochopil, že jsem zakopl a padám již jsem nabíral rychlost .  Žena se blekurychle otáčí a snaží se mě v pádu zachytit. Vhledem k tomu, že se žena v točce stala značně nestabilní a já jsem ve snaze vyrovnat pád nabral ještě větší rychlost došlo nevyhnutelně ke střetu našich těl. Výsledek této půlvteřinové akce byl ohromující. Já jsem zastavil svůj pád a většinu nabrané energie jsem předal ženě, která během následujících několika setin sekundy zmizela v opravárenské šachtě, o které jsem do této doby nevěděl. Ozvalo se „Žuch“. Potom záblesk modré barvy a ticho. Část žlutého pochodujícího koberce lidí se zastavila spolu se mnou nevěřícně zírali do malé opravárenské řádně označené šachty. Za tichého šumění se z šachty vynořil opravárenský robot s přiblblým majáčkem na hlavě, držíc v rukou objekt mého předešlého zájmu. Žena je jak prkno a přesně tak ji robot staví přede mne a pronáší. Spadl vám sem android pane. Potom zase tiše mizí v šachtě. Musim se smát. Jednak z úlevy, že jsem do díry nesestřelil opravdovou ženu a jednak pro to, že android měl teď každičký blonďatý vlas kolmo od hlavy. Vypadala jak obrovské sluníčko. Zírající žlutý koberec se uchechtávajíc zace pomalu rozhýbal. Zorničky androida se náhle stáhly do normálních rozměrů a civěly rovnou na mě.

„Jsem poškozena. Nutné opětovné nabootování. Jméno majitele?“

Okamžitě ze mě vystřelilo :“Maik Daemon“

Chvíli zírala a pak: „Jméno, podoba , hlas načteno a uloženo. Závada. Pracuji na nouzový systém.“

To je bomba. Během několika vteřin, jsem málem zabil ženskou a teď jsem ukradl androida. Chvilku jsem zcepeněl. Ten android, když se opraví tak má hodnotu tak 10.000 wordů. Možná sto tisíc.

„Načti si mé údaje.“ Nastavil jsem zápěstí a android se ukazováčkem dotkl čipu.

„Načteno. Porucha jsem v nouzovém režimu.“

„já vím. Půjdeš teď ke mně domů a počkáš na mě. Jasný?“

„Nestandardní příkaz. Jsem v nouzovém režimu.“

Aha. Tak tedy jinak „Přesun na přijatou adresu. Připojit na síť, doplnit komunikační data, zjistit rozsah poškození. Dále STOP.“

„OK“

Trochu prkeným krokem se android vydal směrem k mému bytu. Ještě jsem ji chvíli pozoroval a s těmi vlasy to nebylo tak těžké. Když správně odbočila, usoudil jsem, že jí GPS asi stále funguje a že snad domů dorazí. Musim do práce. Ta příhoda mě zdržela. Nemůžu si pomoc. Musim se ještě smát. Snad z té úlevy jak to dopadlo. Nic méně to teď řešit nebudu.

Došel jsem k silnici ještě s úsměvem na rtech. Vedle nějaký maník už potřetí přemlouvá  krychli aby se změnila v magnetomobil. Konečně se mu to povedlo. Má ještě větší krám než li já. Mě to vyšlo napoprvé. Nasedám a automaticky se řadím do pruhů. V práci jsem za dvacet minut. Nemá cenu o androidovi přemýšlet teď. Vypadá jako nejnovější modul. Možná se přes síť zotaví a pomaže za páníčkem. Nebo si ho páníček najde sám. Nebo úplně něco jiného. Každopádně to vypadá, že dneska asi nebude nuda. Miluju takové dny, kdy se něco děje.

Zajel jsem do haly a kostku mám zase v kapse. Díky systému, musím být zaměstnaný. A tak jsem. Dělám v provozu zpracování toxických odpadů. Roboti je navážejí. Roboti je balí. Roboti je ukládají do přepravníků a roboti je odesílají na měsíc, odkud pak putují hyperprostorovou bránou do černé díry. V podstatě sedím v prosklené kouli a za nepřísnějších bezpečnostních opatření sleduju roboty, jak makaj. I ten neobyčejnější přepravník je tak dokonalý, že myslí i na takové věci, které by mě ani nenapadli. A kdyby se snad stalo, že se jeden z nich porouchá. Tak jsem tu já. Za osm let mé práce se to stalo jednou. V jednom z dopravníků vyhořela nějaká pidi pojistka. Akorát jsem s Larym přemýšlel na co je ta obrovská koule visící nad halou. Zrovna jsme dospěli k názoru, že tam bude asi z toho nehoršího toxického odpadu bomba, kterou v případě ohrožení hlavní kápo odpálí, aby se nebezpečí nedostalo na další obydlené planety. Nebylo to až tak dokonalé, vzhledem k bezvýznamnosti umístění boby, ale nám to stačilo. Lary je se mnou na směně. Já s ním jsme jediný živý v celé fabrice o rozloze asi tisíc km čtverečních. Lary je údržbář. Jediné co jsem ho kdy viděl udržovat je on sám. Je rád, když se drží na životě. Ale to jsem odbočil. V ten osudný den jeden z dopravníků vybočil o půl centimetru z programové trasy. Okamžitě se rozezněla siréna, začala blikat rudá světla na místech, kterých jsme si nikdy nevšimli, a celý provoz se zastavil. Šílené ticho. Z ovládacího panelu na mě bliká velké červené tlačítko. Podívám se na Laryho. Má oči tak vykulené, že vypadání jako dva míčky na pink ponk. Nad blikajícím tlačítkem září nápis. V PŘÍPAĎĚ PORUCHY STISKNI. Je tohle ta správná porucha? Celá fabrika stojí, tak asi jo. Vystrčím malíček a mačkám tlačítko. Ohromná koule nad halou se pohnula a sjíždí k podlaze. Je to tady. Jediným tlačítkem jsem zničil zemi. Teď přijde rána a konec. Koule dosedla na zem. Oba jsme se přikrčili očekávajíc zkázonosnou explozi. V kouli luplo a vyjel malý robotek a žene si to rovnou k dopravníku. Na boku má nápis 0101. Už je všechno jasný. Veze nanoboty. Jsou tak drahý, že se je někdo pokusí šlohnout a proto jsou zavěšení až u stropu ohromné haly.  Hned mě napadlo, kolik jich může v takové velké kouli být. Za miliony wordů. Robotek vysypal nanoboty do přepravníku a vrátil se do koule. Koule stoupá nahoru a s ní i naše představy, co by jsme si mohli pořídit za peníze za nanoboty. Malou planetku u alfa centaury. Spoustu žen. Zařízení jako v jednadvacátém století. Žádná práce. Klid a zábava. Během snění dorazila koule na své místo nahoru ke stropu. Provoz se rozjel. Od té doby s Larym přemýšlíme jen o tom, jak se dostanem k té kouli a následně do té koule.

Lary má dneska dobrou náladu. Konečně se mu podařilo vyběhat zájezd na 12354. Je to planetka pokrytá oceánem se spoustou ostrůvků od těžařů. Nějaký maník dostal nápad. Klimatologové tam udělali příjemné podnebí a teď tam střední vrstva vyráží za 1000 wordů na dovču. Není to žádnej luxus, ale za ty prachy k moři s výhledem na hvězdu X321 to jde. Jednou šlo dokonce v novinách, že se tam rodině porouchala krychle  po tom, co dva dny spali na holém písku, otec rodiny přeplaval celejch dvěstě metrů na centrální ostrov a koupil novou. Blázen, přes tu hloubku, sám, bez kostky.

Larymu jsem o androjdce zatím nic neřekl. Nenápadně se mě snažil celou šichtu zlanařit do restaurace, abych mu zaplatil alespoň kafe. Je díky té dovolená úplně plonk. Veškeré jeho nátlaky jsem odolal. Těšim se, co vzejde z androjdky. Po osmi hodinách jedu domů. Jsem z toho vzdorování úplně vyšťavenej.

Otevřel jsem dveře bytu v úrovni očí nějaký závoj. Doklaplo mi, že to budou asi vlasy antrojdky. Stála za rohem a prst připíchlej na internetovou  síť.

„Ahoj, tak jak je to s tou komunikací?“

Androidka se lehce pousmála „Komunikace z velké části obnovena. Horší je to ostatní.“

„Tak spusť.“

„Po provedení scanu jsem zjistila, že v základním programu mi chybí mé výrobní číslo. Prosím doplnit.“

Mnn „01“ plácnul jsem

„Díky, dále chybí mé jméno. Prosím doplnit.“

Ona to sežrala to je dobrý „Noo…..“

„Děkuji“

„Počkej, jak děkuji? Ještě jsem nic neřekl.“

„Zapsáno jméno Noo.“

„Tak to vymaž, dám ti jiné.“

„Pro poruchu se nedá vrátit do základního programu.“

„No to je pěkný.“

„Jestli se vám to jméno líbí, jsem ráda.“

„No nic, tak dál.“

„Nic, nebo dál. Nerozumím?“

„To bude těžký. Pokračuj ve výsledcích scanu.“

„Slovní zásoba 100%

Pohybové schopnosti 100%

Citové vyjádření 100%“

„Stop. Kolik je těch položek? Jo a tykej mi.“

„Ano. Počkej….. 1200.“

„No tak mi řekni ty nedůležitější poškozený. A jaký to má na tebe vliv“

„Ano. Počkej… Operační paměť je ze 70% poškozená. To znamená……. Jsem o dost pomalejší, než li najdu ty správná data.“

„Takže jsi zabržděná“

„…….. jo…. Lidově řečeno jo……..Dále mám z 50% zformátovaný harddisk, to znamená, že mi chybí spousta dat ze spousty různých oddílů.“

„Hmm“

„ poškození systému slip, nedám se vypnout. Poškozené rebootování. To už víš, nemůžeš mi změnit základní program. Dále, poškozený soubor logického rozmísťování dat. To znamená, že když dostanu nějaký příkaz nemusím ho úplně přesně splnit. Další…“

„Stop. No je toho dost. Zbytek zjistíme později. Ještě mi řekni, jestli víš svého dřívějšího majitele a jestli se dáš opravit. “

„Dřívějšího majitele nemám. Ty jsi můj první a jediný majitel. Opravit…. Počkej…. Ne prakticky ne. Musel by jsi mě vypnout. Což nejde. Za provozu tě můj bezpečnostní systém k hardwaru nepustí. No Počkej…. Ne nepustí…. Neříkala jsem to ?“

„Tak No. Závěrem bych to shrnul. Jsi pomalá a ještě blbá. A navíc navždy moje“ No, nahodila ublíženej výraz. „ Tak promiň. Jsi jen tak trochu…. Šlusnutá.“

Trochu se pousmála „To není tak hanlivý výraz“.

Znovu jsem se pousmál nad sluníčkovským účesem. „Nechceš si nějak upravit ty vlasy?“

„Nevim jestli chci nebo nechci.“

„Myslel jsem to tak, abys si ty vlasy upravila. Nějaký standardní účes.Najdi si ho třeba na síti.“

„Dobrej nápad, ……. Promiň ty logické soubory….“

„ Jo, jo a taky se trochu opláchni, máš z toho výboje černej obličej.“

„Ano.“ Když procházela do malé koupelny tak jí rozhozené vlasy šustili o rám dveří.

„Kostka jedna televize na celou stěnu, program moře. Kostka dvě pohodlnou pohovku. Taško?“ Ze zdi vyjel malý kontejner, přiložil jsem čip a namarkoval 1 word, „zaleť do restaurace pro velkého panáka whisky a leť pomalu, ať to nevybryndáš.“ Taška vyrazila. Natáhl jsem se na pohovku a sledoval  moře. Takovej danajskej dar. Zkusím zajít za Slimem, jestli jí nějak neodblokuje. Jinak je neprodejná. To je pecka. Přemýšlím nad dírou v montérkách a při tom vlastním jednoho z nejdražších androidů.

Náhle se objevila Noo. Stojí tam vedle šumícího moře, úplně nahá, dlouhé vlasy splývající na záda skoro až k pasu a dokonalou postavou. Dívá se na mě a pak z ní s úsměvem vypadne „Chceš sex?“

Polknu naprázdno „proč myslíš?“ Blbá otázka, muselo to být vidět ne jen na pohledu.

„No testosteron z tebe doslova cáká. Počkej…… no měla jsem naprogramovaných nějakých 400 poloh….počkej….. nějaký tam ještě zbyly. Dokonce mi čidlo hlásí, že mám 98% gelu na zvlhčení….“

Sedim tam jak klučina v sedmé třídě při sledování svého prvního pornofilmu.

„….počkej…. jsou tu nějaká bezpečnostní rizika.“

„Jaká?“ Studená sprcha

„….. přesně se mi nehlásí čidla pro cit…..  na většině míst….  i tam….. mohla bych ti stiskem ublížit.“

Jsem vyřízenej „Jak hodně ublížit?“

„…… rozdrcením i měkkých tkání. Je to tak 52,876%, že bych ti ublížila….“

Ta tkáň na, kterou myslím rozhodně měkká není, v zoufalství zkouším poslední pokus  „a v puse, a v ruce, jak jsou na tom čidla?!?“

„…… stejně…. V rukou vyvinu tlak dvě tuny na centimetr čtvereční, pusou jen jednu tunu na centimetr čtvereční…..“

Mé druhé já pochopilo situaci a vrací se do původních rozměrů. To je mega pech. Zoufale ze mě vypadne „ tak proč si mi to nabízela !?!“

„….. promiň…. Nedošlo mi to…. Hned….ten systém….“

Ještě jednou rezignovaně hledím na její kouzelné tělo. Padesát dva procent? I ta tuna je moc. Jednou to risknu a budu tři roky šetřit na nového a další rok čekat než mi ho vypěstují. „Prosím tě, oblékni se. Vezmi si na sebe něco méně vzrušivého a taky se tak eroticky netvař. Napíchni se na síť a POŘÁDNĚ  prozkoumej, jestli nenajdeš nějaké ovladače na ten cit.“

Sedla si vedle dveří opět s tím provinilým výrazem, položila prst na síťovou přípojku. Teď už s vlasy stočenými do drdolu v ošuntělém vytahaném svetru a starých teplákách.  No a já můžu konečně spát.

II.

„Maiku vstávej“

Probouzí mě ostrá bolest v pravém rameni. Jako by mi rameno sevřeli kleště. „AAAUUUU“ Spadnu z pohovky. Nade mnou stojí Noo a zase ten provinilej výraz. „Co děláš? Málem jsi mi rozdrtila rameno.“

„Promiň….. stáhla jsem v noci nové ovladače na senzory tlaku. Chtěla jsem tě vzbudit…. Měla jsem nastavené senzory na jemné uchopení vajíčka…. A  … a  …. Asi ty ovladače nefungují…. Promiň.“

„Takhle by jsi rozmáčkla i vajíčka s titanovou skořápkou.“ Ten provinilý výraz umí dokonale. „ no vzbudila si mě dokonale. Máš sílu jako bejk.“

„Myslím, že mám větší sílu než li býk“

„Jak dlouho by jsi vydržela viset za ruce na ocelovém nosníku?“

Vypadá v tom svetru a teplákách jak utrápená vágusačka. „Za jednu ruku do vyhoření zdroje.“

Sednu si a ještě pořád cítím tu děsnou bolest v rameni. „A dokázala by jsi snést ocelovou kouli o průměru pět metrů?“

Asi poznala uvolněnější atmosféru hovoru a provinilý výraz zmizel. „ Počkej….. i kdyby byla vyplněná nejtěžším materiálem tak asi bez problémů.“

„Paráda, převlíkni se do něčeho neutrálního. Dneska jedeš se mnou do práce.“

Její kůže se okamžitě potáhla světle červeným oděvem. Já jsem navlékl montérky a vyrazili jsme. Ještě ve dveřích vidím, že má No přesně na místě, kterým se lidé vyprazdňují ohromnou díru.

„Tu díru tam máš schválně?“

„Myslela jsem, že se to tak nosí. Ty jí tam máš taky.“

Opravdu, díra se tentokrát zjevila na místě na jakém jí má teď Noo. Klimatizace tu funguje tak skvěle, že bych si toho všiml patrně až venku po prvním závanu větříku přes zmíněnou partii. Asi mě Noo ušetřila pěkného trapasu. Vysvětlil jsem jí situaci a vyrazili jsme k silnici. No šla přesně jako správně vychovaný android. Půl metru za mnou po levé ruce. Jenže dělník ve žlutých montérkách vlastnící androida je jako kdyby automat na kafe tancoval dupáka.

„Noo,pojď vedle mne. Zkus se chovat třeba jako moje manželka.“

Noo přešla vedle mě po pravici, chvíli nepřítomně zírala před sebe pak se na mě otočila „Když jsem tvoje manželka, tak proč mě táhneš k sobě do práce?“

Zastavil jsem a zírám na ni. „Chovej se radši jako android.“

Už ze zvyku jsem vzal starou malou krychli, tak že jsem Noo seděl prakticky na klíně. Normálně jsem cítil teplo jejího těla, i jak dýchá, jak se její pevná prsa opírají o moje záda. Jen ten smrtelný stisk.

Vlezli jsme do bubliny a v ten moment tu Lary.

„Dobrý den.“

„Ahoj Lary.“

„Máš krásnou přítelkyni.“

„Jo, je to android. Od včerejška je moje. Jmenuje Noo.  A je šluslá.“

„Android? To je skvělé. A tvoje. No paráda. To jméno je sice blbý, ale to je jedno. S tou se dají určitě dělat věci.“

„Nedají, je šluslá.“

„Co?“

Ukázal jsem Larymu, ať jde blíž. Ten se naklonil až k mé puse. „Je pomalá, blbá, a když to zkusíš, tak máš padesáti procentní šanci že ti ho slisuje jak do herbáře.“ „Tak teď už chápu, že jí někdo vyhodil.“ „Nevyhodil, ale to je jedno. Má sílu pomalu jak kosmická loď.“ Lary na mě tupě zírá, „no a?“   „Hele, nejseš taky šluslej?“ „Jak, jako?“ „Sleduj.“

  „Noo?“

„Ano?“

„Vidíš támhle ten nosník. Vyšplháš po něm, sundáš tu kouli a přineseš jí sem.“

„Počkej….. OK“

„Stůj, počkej, až ti řeknu. Ještě musíme domyslet co dál.“

„Lary?“ , má zase oči ve velikost pinkových míčků, „ža Noo přinese a pak otevře kouli, vezmen zásobníky s nanobotama a zdrháme.“

„Jo. A kam?“

„Ke Slimovi, má tak velký obchod, že se tam pár Steinerů schová a protože obchoduje s robotama má určitě známosti. Střelíme nanoboty a hurá na naší soukromou planetu.“

„No rozhodně jsi ten plán zbytečně nepřekombinoval.“ Lary se rozhlédl po hale „rozhodně tu neskesnu, jdu do toho.“

Noo vyrazila. S elegancí atletky ručkuje po nosníku. Jednou rukou se zavěsila a druhou rukou utrhne kouli z pístu, který jí snáší k zemi. Nese tu kouli, jako by ani nevěděla, že něco váži.  Z pod řídícího pultu s červeným tlačítkem vyndavám schovanou cigaretu a zapaluju si. Než dokouřím Noo pokládá s kovovým žuchnutím kouli přímo před nás.

„Dokážeš jí  otevřít?“

„Tady píšou že s tímto zařízením může manipulovat pouze oprávněná osoba, nebo přístroj k tomu určený.“

Protočím panenky. „Ber to tak, že jsi k tomu teď určená.“

No zasekne nehty do nepatrných výstupků na samém vrcholu koule a sloupne několika centimetrový plát.

Z Laryho polohlasně vyklouzne „Jako pomeranč.“

Teď zíráme na deset zásobníků s nanoboty. Sami nechápeme, že se nám to povedlo. Noo zírá na nás a určitě se snaží zistit co že nás tak rozhodilo.

Začínám si zvykat na stres a adrenalin, tak se probouzim první. „Vyndáme je, připrav kostky a jedem.“

Vytahuju zásobníky a Lary spojil kostky a vytvořil tak větší vozítko. Noo tupě zírá, asi vyhodnocuje dění kolem sebe.

„POLICIE, ZŮSTAŇTE STÁT A RUCE VZHŮRU, JSTE OBKLÍČENÍ.“

Já s Larym okamžitě uposlechneme. Ruce nám vystřelí nahoru. „Noo, zvedni ruce jako mi“ Teď už máme ruce nahoře všichni. Přijezdové dveře haly se otvírají, za nimi je tak patnáct policejních vozidel. Jedno z nich dojede k nám a vyskočí z něj robotek, který na nás míří obrovským paralyzérem. Vystupuje ohromnej chlap v modrých biohadreh s ohromným znakem na hrudi.

Přejede nás pohledem, potom tu kouli : “Dobrý den.“

„Dobrý den.“

„Zatýkám vás pro krádež.“

„Jen jsme je chtěli zachránit. Ta koule spadla přímo sem a otevřela se a  a  a   a mi jsm chtěli ty nanodoty odvést do bezpečí.“ Vychrlil ze sebe Lary.

Strážník připlácl na Laryho čelo takovou přísavku na jejímž konci je mikrofon, který okamžitě spustil. “Chtěli jsme ty nabooty ukráct a koupit si vlastní planetku a tak. Byl bych blbej, kdybych si myslel, že mi to ten strážník sežere. Ale zkusit jsem to musel. Vypadal, že je trochu přihlouplej“ Lary s rukama nahoře hodil omluvnej pohled.

Do příjezdové haly dorazila raketa ve varu náboje kreté se dřív užívali do pistolí, jenže o hodně větší.

„Nastupte do lodi,  na 6262 vás vyslechnou a pak asi srtávíte několik desítek let na lávových dolech hodně hodně daleko.“

Konečně jsem polknul, „jak to? Jen jsem je chtěli ukráct, to není na desítky let. Nacvakáte je zpátky a kouli tam zavěsíte.“

Strážník se usmál, něco nacvakal na displej na pravé ruce. „No způsobená škoda jsou dva miliony wordů.“

„Jak to.? To je ta koule tak drahá?“

Strážník se zasměje ohlušujícím řevem, „nečetl jsi manuál k provozu?“

„Četl, před osmy lety.“

„Jakmile vyndáš zásobníky z koule, nanoboti fungují pouhých 180 vteřin, pak se zničí.“

Vzal do ruky jeden ze zásobníků, otevřel ho. Ukázal abych nastavil dlaň a vysypal do dlaně jaký si jemný prášek. Totéž ukázal Larymu. Kývnul jsem na Noo a ta taky nastavila dlaň. Všichni zíráme na prášek a čekali by jsme nějaký chaotický pohyb. Nebo alespoň nějaký pohyb. Jenom Noo prohlásila „A jo.“

Strážník se zarazil, dívá se na Noo. „Nejste vy android?“

Noo se dívá na mě a já nepatrně kývu hlavou do strany.

„Ne….. nejsem.“

„Jak mi tedy vysvětlíte, jak se dostala ta koule sem na zem?“

Noo civí na mě. Kývám hlavou, že ne. Krčím rameny. „Je to moje žena. Vzal jsem jí sem, abychom mohli hned z lupem zdrhnout.“

„Vy jste jeho žena?“ Prohlédl si mě ve žlutých monterkách a její dokonalé tělo. „Vážně?“

Noo zvedla obočí „ Počkejte…. Technicky vzato…. Ano.“

Dívám se Noo a bezhlasně v naději, že bude odezírat ze rtů říkám: Něco si vymysli.

Noo se usmívá na strážníka „ ….. od včerejška jsme svoji…. Patřím mu…..“

Strážník nahodí znuděný pohled , bere tu hmotu s mikrofonem a připlácne jí Noo na čelo. Ozve se pískání a přístrojek se rozletí na jednotlivé díly. Noo se usměje „bolí mě trochu hlava, má to vliv?“

Vkládám se do situace „Strážníku? Vyděl jste už někdy tak pomalého a blbého androuda?“

Strážník se uvolní. „Ne. Oni si vás na 6262 rozdělí. Nastoupit!“

Těžké dveře zapadly. Uvnitř je to jen snýtovaný válec. Bez oken. Cítím, je se nadzvedává a pak získává rychlost. Lary zírá před sebe. Noo zírá na dlaň s nanoboty.    Raketa je teď o něco teplejší. To asi už prolétáme atmosférou. Teď nás čeká pár hodinový let k hyperbráně. Ta nás přesune k 6262. Tam nás vyslechnou, zjistí, že Noo je android a asi jí rozeberou. Já s Larym pocestujem na nějakou sopečnou panetu a v ohromných termohadrech budeme nalévat lávu z nepřístupných oblastí do přepravníků. Pár desítek let.  A dva dny jsem ukradl androjda a pokusil způsobil škodu za dva melouny. Myslím, že můj život nabírá spát.

Do ticha se ozve Noo :“ Jeden funguje.“ Zírá si do dlaně na ten jemný prášek :“Vysílá slabounký signál. Požaduje zadání opravy.“

Lary se konečně pohnul „to by mohl opravit ty čidla tlaku?“

„Když mu to zadám tak….. mohl.“

Larymu zasvítili oči :“Tak do toho!“

Noo se podívala na mě. „Hele Noo, nemohl by opravit něco aby nás vytáhl z téhle prekérní situace. Nechci letět k soudu a zestárnout v nějaké věznici na okraji galaxie.“

„Snad bych našla řešení…bude to ale chvíli trvat…neslibuju, že se to povede….“

Lary na mě zírá ukřivděně: „Co zase vymýšlíš? Co když na nic nepříjde a ten nanorobot zatím chcípne? V tuhle dobu jsem mohl být na cestě za svou ženou. Myslím, že než li doletíme na 6262 tak bude Maia odět co se stalo a možná už bude ukončené rozvodové řízení. Je snad něco na tom, že si chci ještě užít. Než budu chodit s ohromnou naběračkou a přelévat lávu?“

„Ne Lary, není na tom nic špatného….. uvažuj, když nedoletíme k soudu, tak prostě zdrhnem a třeba se nám Noo podaří někde opravit a pak si budem moc užívat. Takhle si užijem a termoprádlo ve vězení máme jistý.“

Lary mlčí. Někdy mi to připadá, že má taky operační paměť jen na 30%. Dívá se Noo a mlčí.

„Hele Lary, dáme jí šanci, aby na něco přišla. Když z toho nebude východiska tak ji necháme opravit ty tlaková čidla.“

Noo se dívá z jednoho na druhého a čeká na to jak rozhodnu. Naštěstí jí můžu dávat příkazy jen  já. Myslim, že kdyby to tak nebylo děli by se tu už jiné věci.

Lary rezignovaně „Tak fain. Jsem z toho všeho tak paf , že budu radši souhlasit ze vším co navrhneš. Už je mi všechno jedno.“

„Tak Noo. Zkus najít řešení jak odklonit trasu rakety na nějakou planetu, kde by jsme ji mohli opustit a přitom by nás hned nechytli. Prostě potřebujeme utéct.“

„Dobrá. Jdu na to.“

Celé čtyři hodiny se snažím si udělat v kovovém válci pohodlí. Při tom sleduju Noo jak sedí ja zhypnotizovaná a civí před sebe. Občas mrknu i na Laryho. Myslím, že mu před očima běží víc sexuálních poloh, než li uměla Noo, když byla ještě v pořádku. Občas se usměje a zase si dál prohlíží její krásné tělo.

„Mám to.“  Oba jsme se podívali na zhypnotizovanou Noo „Našla jsem soubory kde je překonfigurování letu rakety jako je ta naše bez přístupu k vnějšímu panelu. Jen k nim nějak nemůžu.“

Podíval jsem se na Laryho. Skončilo mu snění. Sklopil hlavu. „Tak ať jí ten nanorobot pomůže.“

Noo se podívala na mě. Když jsem kývl olízla si dlaň s jemným práškem a vzpříma si sedla. „je opravdu dobrý. Soubory jsou přístupný. Samotné by mě trvalo alespoň další čtyři hodiny než bych se k nim dostala.“

Lary doslova vyletěl na nohy. „Cože? Zvládla by jsi to sama?“ 

„Ano, ale trvalo by to alespoň další čtyři hodiny. Takhle je to hotový.“

Lary se doopravdy rozplakal „Ona je tak…tak blbá. Blbá až to bolí. “, zhroutil se na podlahu „čeká nás minimálně ještě 20 hodin letu ty BLBKO!“

Objal jsem Laryho na podlaze. „Noo, pusť se do toho prosím.“

Noo úplně lehýnce nehtem na ruce seškrábla jeden z nýtů, jako by to byla žvýkačka. Pak další a další. Odklopí kovovou destičku. Klečí na čtyřech a profesionálně prsteníčkem pájí jeden drátek na druhý. Lary sleduje její vystrčené pozadí a stále ještě pláče.

Destička zapadla na své místo a zvýšený tlak na levou stranu nám prozrazuje, že měníme kurz.

Zhluboka si oddechnu, „tak teď už nejsme obyčejní vězni. Jsme vězni na útěku.“  Nevypadá to že by to Laryho moc uklidnilo. Noo sedí spokojeně s rukama založenýma přes kolena. „Noo? Kam vlastně letíme?“ „No podle zadání. Je to planeta za třetí hyperprostorovou bránou odsud.“

„Jsi si jistá, že nás tam policajti hned nenajdou?“

„Ne nejadou….. žijí tam Dixové, je to bojový kmen ze šesté galaxie. Na tu planetu se bojí i pozemští vojáci, natož policajti.“

„Počítám, že už nejde ten kurz změnit.“

„Počkej……….. ne.“

Lary omdlel.

III.

Laryho jsem nechal ve slastném bezvědomí. Noo mi mezi tím podala zprávu o Dixech. Jsou asi tři metry vysocí. Jejich kůže je jako z kovu. Mají čtyři ruce a dvě nohy. Chodí vzpřímeně. Na planetě je dvaktát více samců než samiček a jejich vzduch je pro lidi dýchatelný. Jejich životní cíl je boj o ženy. Když se samci podaří nějakou vybojovat oplodní jí a bojuje o další. Vzhledem k tomu, že než li se narodí nalší Dix trvá to tak tři pozemské roky, jsou většinou samice těhotné a tak je tydy stále o co bojovat. Technologicky na tom moc dobře nejsou. Blbý taky nejsou. I když žádné vlastní technologie nemají, dokáží ovládat ty co se jim podařilo ukořistit, nebo je modifikují. Cizince muže zabijí, protože mohou být konkurencí. Cizince ženy se pokusí oplodnit. Když to nevyjde, zabijí je.  Jejich lodě jsou dobře zbraňově vybavené, ale pomalé a mají malý dolet. Napadají pouze okolní planety, kde občas přistane nějaký hlupák, nebo zmatená průzkumná sonda. Noo umí jejich jazyk. Pokusí se nás ochránit, ale i přes svou nadpozemnskou sílu nezaručuje, že to zvládne. Jejich potrava by neměla lidskému organismu ublížit.

Akorát jsme opustili hyperprostor a Lary se konečně vzbudil: „Nějaká změna k lepšímu, nebo jsme stále v pr… , tam kde jsme byly než to semnou mázlo?“

„Je to, to samé.“ Snažil jsem si představil, jaké máme šance na přežití. „Až přistanem, pokusíme se nejdříve utéct co nejdál od Dixů. Pak vymyslíme jak si zachránit kůži.“

Noo se nadechla „No to pude dost těžko….“

„Ty radši mlč!“ Zařval Lary a Noo ho kupodivu poslechla.

Raketa se začala trochu naklánět a rozechvěla se. Jdeme na přistání. Seply brzdící motory a buch.

„Noo, otevři dveře, hned jak uvidíte Dixe tak co nejrychleji utíkejte opačným směrem. Kdyby někoho chytli, ty druzí se ho pokusí zachránit. Hodně štěstí.“

Ocelové dveře těžce dopadli na zem. Vystartovali jsme z rakety a hned po druhém kroku zase zastavili. Proti nám stálo šest třímetrových Dixů. Každý z nich má v každé ruce nějakou zbraň. Zvedli jsme ruce nad hlavu. Noo taky. Jedna z těch připlacatělých hlav se pootočila a něco zahuhlala.

„Noo. Co říkal?“

„Že nás prohlédnou a pak se uvidí. Mám Vás zkusit zachránit?“

„Ne, zatím ne.“

Tři z nich zasunuli zbraně do pouzder a popadli nás s kovovým zvukem za předloktí. Mě s Larym mírně nazdvihli a za našeho skučení nesly do středu jakých si polokoulí. Ten co popadl Noo jí chtěl taky nadzvednout, ale jenom s ní cukl. Podíval se na ní těma zelenýma očima. Noo ho odevzdaně následovala. Došli jsme do středu, asi vesnice, jeden Dix dupnul a ze země vyjela skleněná koule podobné velikosti, jako v hale kde jsem dělal. Ta se otevřela a všechny tři nás tam šoupli. Koule se zavřela a vůbec nebylo vidět, kde byly před tím dveře. Od vrcholku koule dolu přejelo modré světlo. Jeden z nich zase chvíli mumlal a dveře se začaly otvírat.

„Co říkal?“

„Že bude turnaj. Vítěz mi udělá dítě a vás dva zabije.“

„Prosím tě Noo, vymysli jak nás zachránit.“ To už se dveře zavírali zpátky. Noo následuje jedno plecháče do té polokoule. Noo se ještě otáčí „Mají hroznou sílu a je jich moc, zkusím nějakou léčku.“

Lary sjel po hladkém povrchu koule jako kus slizu, „Ona nás zachrání lstí. Jsme v čudu. Proč to musí být neustále jenom horší? Lepší to bude snad, jen až budu po smrti.“  Konečně začala padat beznaděj i na mě. Lary má pravdu. Noo má IQ šumící trávy. Snad to stálo ta ty dva nejvzrušivější dny v životě. Sice poslední, ale hustý. „No vězení má jinej tvar a …. Vidíme ven.“

Na jedné straně oblohy začalo zapadat slunce a zároveň na druhé vychází další. Z těch polokoulí začali vylézat Dixové. Najednou jich kolem koule stálo tak tisíc. Hučeli a pohupovali se. Ten co k nám byl nejblíže něco zahuhlal a ukázal na místo, kam odtáhli Noo. Pak zase něco zahuhlal a ukázal na nás. Všichni zařvali, až začala koule rezonovat. A pak. Pak to vypuklo. Prostě řež. Všichni se začali mlátit. Ve zdviženém prachu byli vidět jen míhající se ruce a těla. Nepředstavitelný kovový rachot. Rána za ránou, jako když se sypou tisíce kamenů na plech. To trvalo asi tři minuty. Nastal klid. Prach začal klesat. Dva metry od nás se tyčí ta třímetrová postava Dixe. Vypadá to, že je jediný který stojí na nohou. Kousek od něj se ještě jeden snaží postavit na nohy. Stojící Dix zařve a s rozeběhem mu skočí na hlavu. Znovu se postaví a rozhlédne se. Zamručí a vyrazí k místu kde je Noo. Naprosto ohromení zíráme na tu hromadu železa kolem.

„Tak alespoň víme, jak vypadá náš kat. Alespoň to budeme mít rychlý. Noo mu nedá a on bude tak vzteklý, že nás to ani možná nebude tolik bolet.“

Ozývá se šílený jekot. Z polokoule vybíhá Noo. Několika několikametrovými skoky je u koule. Rozbijí její přední část jako by to byla sklenička na víno. Každého nás chytla pod pasem. Nejenom, že bych tahe rychle neběžel ani ve své vrcholné formě, ale určitě bych si zlámal nody na těch ležících Dixech přes, které přebíhala jako by tam nebili. Při tom bleskovém natřásání slyším, jak křičí „Vím, kde mají loď. Je jediná. Když odletíme, jsme zachráněni.“   Vybíhá na kopec a přes to, že mi hlava lítá v pravidelném ale dost rychlém rytmu nahoru a dolu, vidím odlesky z vesnice. Dixové se zbírají po boji.

Přeběhli jsme kopec. Tedy Noo přeběhla kopec. Hned na kopci stojí ohromná kosmická loď. Má tvar tužky a snad z každého kousku trčí nějaká anténa, nebo zbraň. Vídal jsem takové na internetu. Odhadoval bych to na těžký bitevní křižník. Dveře jsou otevřené. Jsme neseni dovnitř a bravurním kličkováním útrobami lodě se dostáváme na můstek. Noo nás pouští a mi s žuchnutím padáme na podlahu.

„Umíš s tím létat?.“

Noo se rozhlíží „načtenou mám akorát tu vězeňskou raketu, ale je to dost dobře popsaný.“

„Zkus to nakopnout a zmizíme.“

Ozval se kovový zvuk a se zděšením se s Lerym otáčím. Za Noo leží asi půl metrový kus plechu.

Noo se usměje „ dvě tuny na centimetr čtvereční je pořádná síla.“

S hrůzou a úctou se na sebe s Larym podíváme. „Noo, to nám povíš potom. Zvedni tu obludu do vzduchu.“

Noo usedá na velké křeslo před prosklenou přídí. Vypadá tam jako jediná oliva uprostřed veliké piczy. Mačká tlačítka, tahá za páčky. „Maiku budeš si muset sednout vedle mě. Dixové jsou tak ohromní, že nedosáhnu na všechny ovladače. Tahle páka určuje výšku a pak rychlost lodi. Řeknu ti jak s ní zacházet. Lary, navrhla bych abys sis sedl ke zbraňovým systémům. To je ta židle támhle v rohu. Zbraně jsou aktivované.“

Lary se taky posadil na ohromné křeslo a před ním svítí spousta tlačítek. „Neumím to ovládat.“

„To nevadí, až budeme ve vzduchu, tak jen mačkej nějaká tlačítka.“

Loď začala hučet a vířit prach. Na kopci se začali objevovat první Dixové. Mávali všema rukama a pak se rozběhli k lodi.

„Maiku přitáhni páku.“ Udělal jsem to a loď se začala zdvihat. Otočila se směrem nad vesnici a nabírala rychlost.

„Ještě zatáhni, loď hlásí, že je pod palbou. Lary střílej.“

Lary začal namátkově mačkat rozsvícená tlačítka. Strašný rachot. Z různých antén vyšlehávali různě barevné záblesky na všechny strany. Všude pod náma jsou vidět exploze, tříštící se skály a oblaka prachu. Laryho to asi začalo bavit. Teď doslova po čtyřech leze po pultu a mačká tlačítka nohama i rukama.

„Ještě přidej.“ Noo začala zhluboka, až nepřirozeně dýchat. Páku jsem posunul ještě víc a loď konečně nabrala správnou rychlost. Za doprovodu gigantických světelných efektů účinné Laryho střelby se loď vzdaluje od planety.

„Lary stačí!“ Lary ještě jednou přelezl pult a sklouzl do křesla.

„Noo. To bylo dobrý. A na tebe dost rychlý.“ Noo ještě stále dýchá jak o závod, její dokonlý hrudník se vzdouvá a zase klesá.

„Děkuju….. taky jsem málem vypálila zbytek hadrtveru…. Teď se musím uchladit.“

„Kam letíme?“ ozval se Lary

„Zpět k hyperprostorové bráně.“ Noo se zpomalil dech. „Ale asi určitě tam nedoletíme, nemáme moc paliva.“

Lary se pousmál a stoupnul si nad ten kus plechu. „ Ty Maiku? Všiml sis, že co jsi se objevil s touhle šlusnutou krasavicí, přelévá se nám život z jednoho průšvihu do druhého?“    

Má pravdu. Má, ale to nemá cenu řešit. Došel jsem až k němu a taky koukal na ten plech. Vpadá jako teleskopický obušek, jenže spláclý.

„Teda Noo, ten plán byl dost dobrej. Nečekal jsem to“

„ Víš Maiku….. nemůžu lhát….. ten plán jsem ještě nestačila vypočítat….Ten Dix si mě vzal…. Já jsem stále počítala možné varianty vaší záchrany…. Jeho to….. kovové kladélko narazilo na moje čidlo G…. No a já se stáhla…asi ho to bolelo tak, že jsi ho úplně utrhl…. Pak omdlel.“

Podal jsem plech Larymu: „Až budeš mít zase choutky, tak mrkni na to ladélko.“

„Ha ha vtipný.“ Odsek Lary a uraženě zaplul do megakřesla.

„Noo, zkus se napíchnout na počítač lodi a vyřešit tu věc s doletem k hyperbráně.“

„Jasně…. Počkej…no nic moc. Ten počítač je úplně hloupej….“

Lary polohlasně „jestli je proti tobě hloupej, pak je to asi kávovar.“

„Ale zjistila jsem, že na druhé palubě jsou slušné zásoby jídla.“

Zvedl jsem se „jdu pro ten kus žvance, alespoň se nám zvedne trochu nálada. Noo ty pracuj na tom problému s palivem.“

Vrátil jsem se zpátky a Lary čerpáním usnul. Rozdělám krabici a v ní hnědý rosol. „To je hnus.“

„Je to výživný a nemělo by vám to ublížit.“

Nabral jsem na prst a strčil do pusy .Nemá to žádnou chuť. Kdyby alespoň hnusnou, ale vůbec žádnou.   Přejdu k Noo a dívám se do prostoru před námi. Spousty hvězd. „Támhle ta bliká.“

„Ne to není hvězda. Je to maják hyperbrány.“

„Tak to nejsme tak daleko“

„Už dávno letíme jen setrvačností, když to propočtu s třením vesmírných částic tak zastavíme asi pět set metrů před bránou.“

To nemůžu říct Larymu.

Rozezněla se siréna. Lary padá z křesla a na monitoru se objevuje naše loď, ale zepředu. „Co se děje, nevidím žádnou závadu.“

Noo zvedne oči na monitor: „nejedná se o závadu. Ta loď není naše, ale na náma. Asi nás někdo dohonil.“

Na monitoru se objevuje nablýskaná kovová hlava Dixe. „Huhli hůů huhli“

„Co říkal?“

„Že jsme ukradli loď jeho bratrovi a máme se vzdát.“

Lary se podíval před sebe „Hele hyperbrána a si kylák daleko.“

„Lary, nerad tě zase zpražím, ale asi o 500 metrů tam nedoletíme.“

Na monitoru se ozvalo další huhli.

„Teď říkal, že když se vzdáme, tak nás zabije rychle. Jinak prý budeme umírat i několik let.“

„Blbejch pět set metrů. Mohl jsem velkou lžičičkou přelévat žhavou lávičku ….“

„Neplkej, Noo na tom pracuje a zatím po nás nestřílejí….“

„Jo jasně, Noo na tom pracuje..“ Lary začíná brunátnět „Může k ní připojit támhle ten ventilátor, mohl by jí s tím poci.. Maiku, prosím. Moc prosím. Zabij mě.“

„Nesejčkuj. Začneme po nich střílet první, třeba je to zaskočí a získáme pro Noo trošičku víc času.“

„Maiku, jestli jsi můj kamarád, tak mě zabij.“

„Štveš mě, zabij se sám. Já jdu střílet.“ Přešel jsem k pultu.

„Prosim tě, vždyť to neumíš.“

„Ty snad jo?“

„No, když jsem se plazil po tom pultě. Teda když jsem efektivně pálil, tak jsem zjistil, že ty horí tlačítka střílí z předních antén a ty spodní za zadních. Ty okolo…prostě okolo.“

„No vidíš. Dobrý. Budeme střílet dozadu.“ Bez dlouhých okolku mačkám nejspodnější svítící knoflík. Objevil se rudý zážeh směřující někam směrem k pronásledující lodi. Noo se ozvala „co jste udělali, trošičko jsme zrychlili.“

Lary začal řvát „hele ty šluslej automate, Maik ti říkal aby si něco řešila ne !?! O nás se laskavě nestarej.“

„Počkej, víš co říkala?“ „Ne.“ „Že jsme nepatrně zrychlili.“ „Ty myslíš, ten výsřel?“ „Jo. Tlak výstřelu tenhle krám trochu posunul.“ Začnu pálit, co to jde.“

„Noo, slyšíš mě?“ „Jo, řeším ten dolet k bráně na plné obvody.“ Na to kašli, to jsme vyřešili.“ „Vy?“ „Jo. Teď by mě zajímalo, co se stane, když vletíme do brány bez souřadnic?“ „No rozloží nás to na atomy, ale nebude to vědět kde nás to má složit. Tak že zůstaneme rozložení.“ „Tak tam zadej nějakej kód.“  „Žádný neznám. Nikdo kromě mezinárodní letecké federace k nim nemá přístup. To by je mohlo používat kde jaký ufo.“ „Podívej se Noo, od brány jsme asi sto metrů, nějakej kód musíš znát.“ „Ne, neznám.“ „Kolika místný kód to je.“ „Šestimístný kód.“ „Tak zadávej 200531.“ „Zadáno.“ Na bráně se rozsvítila kolem dokola světla. Loď sice pomalu ale stále se přibližuje k bráně. Tak snad jo.

Přestalo to neustálé hřmění. Lary: „Nestřílí to. Nesvítí žádné tlačítko.Asi došly náboje.“

Loď se špičkou zanořila do brány. Přesunová mlha spolkla špici lodě i s Noo a zastavila se.

Jednohlasně zaznělo „a jsme v prdeli.“

Na monitoru se objevil záblesk z druhé lodě. Ozvala se rána a naše loď mizí v bráně.

IV.

 „Kde jste zůstali viset?“ Diví se Noo

Lary jí bleskurychle chytá za vlasy,a tříská jí hlavou o stěnu:“Málem..Břink..nám…břink…ustřelili…břink…prdel.“

„Nejsi majitel, budu se bránit“ vychrlí ze sebe před posledním břink Noo.

Lary jí pouští. Dýchá jako po přespolním běhu.

„To bylo dobrý. Co to bylo?“

„Ani nevim, ale ulevilo se mi.“

„Vidíš, dokázali jsme to. A ty jsi chtěl, abych tě zabil. Ty by si mě zabil, kdybych tě o to takhle prosil?“ ,mrknu na Laryho.

„No v posledních dnech by jsi mě ani prosit nemusel. Několikrát už jsem na to myslel.“

„Fakt?“

„Jo, jenže máš štěstí, hlídá tě Noo.“

„Neboj, bude líp, jsem jen krapítek přetaženej.“

„Krapítek asi jo. Faktem je, že bych konečně něco snědl a pořádně se vyspal.“

„Ten hlad tě přejde až uvidíš jídlo, ale vyspat by jsi se mohl.“

Lary se z dálky podíval do krabice s jídlem a přešel ke křeslu, kde se rozplácnul. „Noo, kam jsi zadala ty souřadnice.“

Noo sedí za řídícím pultem a zírá do vesmíru „Já jsem je jen zadala, dal mi je Maik.“

„Alespoň něco, bál jsem se, že jsme teď někde v zapomenuté části vesmíru jen tak pohozený.“

 „To asi jsme.“ Opět musím zchladit chudáka Laryho. „Ty souřadnice je datum mého narození a číslo bot.“

„Držte hubu. Oba dva. Už nechci nic slyšet. Prostě se vyspím, vzbudím se doma a v práci se tomu zasmějeme, až ti to budu vyprávět. „ Otočil se na bok a zavřel oči.

Přešel jsem k Noo. „Chudák Lary, hezky jsem ho do toho namočil.“

„Na začátku souhlasil, pak mu už nic jiného moc nezbývalo.Procentuelně jste vybrali vždy to nejlepší řešení. Proto taky ještě žijete. Zatím.“

Chvilku sem se s ní snažil bavit jako s člověkem. A co dál? „Noo? Dá se zjistit, jestli je tu nějaká obyvatelná planeta? Dál bych potřebovat vědět, jak hodně je naše loď poškozená a jestli by se nějakým způsobem nedala rozhýbat.“

Noo přiložila prst na palubní počítač : „Mají slušné bojové scany. Jo je tu planeta s vyhovující atmosférou nejsou o ní žádné záznamy. Je vzdálená pouhých tisíc dvěstě kylometrů. Loď má malou spotřebu na to jak je velká.  Pohon je plyn. Přesněji bioplyn.“

„Dá se tu z něčeho ten bioplyn vyrobit.“

„Čistě technicky ano. Částečně se nádrže naplní částí jídla z druhé paluby, smíchá se z vašimi exkrementy a po nějaké době by měla nastat chemicko biologická reakce kdy se začne kvašením uvolňovat bioplyn.“

„Takže by jsme měli chodit kadit na jídlo v nádržích?“

„Ano, laicky a zjednodušeně řečeno.“

„Ale tuhle možnost , jsi  už dávno věděla ne?“

„Ano. Jenže jsem viděla tvůj výraz, když jsi ochutnal to jídlo. Nechutná ti. Aby, jste mohli produkovat, musíte taky přijímat. Neměla bych ti navrhovat řešení, která jsou pro tebe nepříjemná, když nejseš aktuálně v ohrožení života. To ty nejsi.“   

„Takže, existují další možnosti a proto jsi mi tuhle nepříjemnou nenavrhla?“

„Možná ano, to jsem ještě nestačila propočítat.“

„Hele Noo, vzhledem k tvému, řekl bych zdravotnímu stavu, se prosím zabývej pouze krátkodobými úkoly.“  

„Ano,dobrá“

„Kolik toho budeme muset vyprodukovat, abychom se dostali k té planetě?“

„Musela bych odebrat vzorek z tvé stolice, vyhodnotit počet bakterií a jejich produkci a pak to vypočítat.“

„Zatím nic jiného na práci nemáš, tak na tom dělej.“

Najednou se na zadku otevřel můj biooblek a nežli jsem se stačil otočit na Noo její prostředníček zajel do mého řitního otvoru a hned ven.

„Ježiš….. co to děláš?“

„Odebrala jsem ten vzorek stolice.“

„Takhle? Neříkala si, že mi nemáš dělat nepříjemné věci?“

„Promiň….nevěděla jsem, že je to nepříjemná věc….. některým lidem je to podle internetu dokonce velmi příjemné.“

„S okamžitou platností ti zakazuju, bez mého výslovného povolení, cokoli do mého těla vrážet.“

„Ano….. jen ještě… ten výpočet produkce výkalů bude dlouhodobí….vzhledem k počtu bakterií..“

„Víš co? Kašli na to…… a umyj si ruku.“

„OK.“

Lehnul jsem si na Dixonskou židli, která pro mě představuje pohodlnou ohromnou postel. Dostal jsem se do klidu a ozvala se únava. Trochu si zdřímnu.

Z dálky slyším hlasy. Je to Lary a Noo. Musel jsem skutečně tvrdě usnout. Lary sedí na křesle u zbraní a o něčem přemýšlí.

„Ahojky.“

„Čau Maiku.“ Zamrká Noo

„No nazdar.“ Procedí Lary „Noo mi zatím vysvětlila, že si budeme muset vykadit hromadu paliva, abychom se dostali na planetu o které víme jen to, že na ní můžeme dýchat. Jo a tyky jsem bohužel zjistil, že se mi to všechno nezdálo“

„Fain. Vítej v realitě. Nechce se ti na záchod?“

„Ne, spíš mám křeče z hladu. To jako budeme fakt kadit do nádrže?“

„Jo. Noo, nemohla by jsi z něčeho udělat alespoň nějaké sedátko nad tu díru v nádrži. Aby to dolňování paliva bylo trochu únosnější.“

„Pokusím se.“ A začala něco vepředu svářet.

Lary se znovu natáhne na křeslo „Asi si začínám na ten stres zvykat. Možná by v base bylo stejně hnusný jídlo. A tady nemusíme makat.“

Noo drží v ruce kopii záchodu z jedenadvacátého století udělanou ze stříbrného plechu. „Bude to stačit?“

Nadzvedli jsme oba hlavu „jo asi jo.“

No se hrdě pousmála „Udělala jsem to z toho Dixonského …. Kladélka.“

Lary protočil panenky a nechal dopadnout hlavu zpět na křeslo „vždycky mě dokáže překvapit.“

Zaječí siréna a rozsvítí se hlavní monitor. Oba stojíme vmžiku na nohách.

„Co se děje Noo, nic na tom nevidim.“

„Cizí loď.“

„Kde?“

„Tady.“ Noo ukáže prsem na malou tečku.

„Musí bít hrozně daleko.“

„Ne není. To je tak malinká.“

Oba jsme se předklonili. Z bližšího pohledu je rozeznatelný klasický létající talíř. Monitor blikne a přez celou obrazovku se objevuje šedivá hlava s velkýma černýma očima. Oba jsme se lekli, sedíme na zemi a díváme se nahoru na klasického šediváka, kteří nás lítali odedávna pozorovat na zemi. BZZZ ozývá se z reproduktoru.

„Jestli nás prý může navštívit.“

Podívali jsme se z Larym na sebe, ten jen pokrčil rameny.

„Může, proč ne.“

BZZZZ

„Prý díky.“

Noo něco namačká na panelu a zanedlouho letí kolem nás talíř asi třicet centimetrů v průměru. Přistane na hlavním panelu. Otevřou se dveře a z nich vychází,  deseticentimetrový šedivák. Vstali jsem ze země a z půlmetrové vzdálenosti ho sledujeme.

„Ahoj.“ Rozezní se mi v hlavě.

„Ahoj.“ Odpovídáme s Larym součastně.

„Ty umíš naší řeč?“ Ptám se toho mimozemšťanka s ohromnýma temnýma očima.

„Jo. Je jednoduchá. S vámi můžu mluvit telepaticky. Dokonce vám můžu i číst trochu paměť.“ Otočí se na Noo „jí ale ne.“

„Noo je androib.“

„Aha. Jsem ještě malej, tak s váma můžu mluvit tak jen na metr. Dál to neumim.“

„A jak dlouho bude trvat, než li budeš velkej?“

„Jako vy?….. tak pět set let.“ „Tak zjišťuju, že na tom nejste dvakrát dobře co?“

„Jo, to nejsme. Budeme muset jíst odporný Dixonský jídlo, kálet do nádrže, aby jsme se trochu rozhýbali.“

„Hmm.“

„Jak jsi se tu vyloup ty?“

„Já jsem průzkumník. Byl jsem na průzkumu, a když jsem se vracel zpátky, zjistil jsem, že jsem někam zašantročil kód naší brány. Byl jsem si naprosto jistej, že si ho pamatuju. Pak jsem ho zadal a vyplivlo mě to tady. Tak jsem začal znova hledat v datech a ouha. Překvapení, dostal jsem se na dostřel Dixonské válečné lodi. Další překvapení, zaměřili mě, ale nestřílejí. Tak jsem to risknul a zavolal jsem. Když jsem vás viděl, napadlo mě, že nejste žádní zabijáci.“

Lary se narovnal „No pozor! Utekli jsme před vězením, ukradli jsme tuhle loď a já při tom zabil možná desítky Dixů.“

„Divný je, že mi něco říká, že nelžeš. Agresivní jsi to jo. Nejradši, by jsi zabil tohohle druhého člověka, ale bojíš se tohohle androjda. Přitom máš tohohle Maika rád. A teď zjišťuju, že už by jsi nejradši praštil i mě. Ale pozor. Umim se bránit.“

Lary se začal kroutit a držet za hlavu.“stačí, věřim ti. Další zmetek, na kterým si neschladím žáhu.“

„Jmenuju se Ryp.“

„Nás už znáš. Nemohl by jsi nám nějak pomoci?“ zkouším to.

„Mohl, ale musel bych vyhrabat z mého počítače nějak souřadnice naší hyperbrány. U nás snad souřadnice k vám ještě někde mají.“ Trochu se usmál. „Taky bych vám mohl pomoci s tím pohonem. Dixonské jídlo mi totiž hrozně chutná a mám stejné zažívání jako vy.“

Larymu klesli koutky „To jsi hodný, myslím, že tvoje produkce bude ohromná.“

Podíval jsem se káravě na Laryho „Mohli by jsme ti pustit do počítače Noo, třeba by to tam vyhrabala.“

Ryp se na ní otočil „Podle toho co si o ní Lary myslí, bych to nechal jako krajní řešení. Půjdu do talíře zkusit najít ty data.“

Maik před něj postaví nádobu s jídlem. Její okraj je vyšší než on sám „Klidně si naber kolik sníš.“

Ryp dvakrát povyskočil a pak se otočil „ Díky, snad později“ a vlezl do talíře.

Dívám se na Laryho, který civí na talíř „Je celkem fain, ne?“

„Jo, skvělej kámoš. Zatim je nám platnej jako… asi jako Noo.“

Mě i Larymu se podařilo do sebe nasoukat celkem velké množství Dixonské stravy. Já jsem si skočil ulevit do nádrže, ale Larymu to dělá problémy. I přes to, že jsme kolem ocelového záchodu instalovali zástěnu.

„Prostě mi to nejde. Nějak se to zaseklo. Ulevit si do nádrže a navíc když vlastně sedíš na něčím …. Kladélku.“

„Ty si cíťa.“

„No asi jo. Jednou to ale přijít musí. Přece se neroztrhnu.“

V hlavě se nám ozval Ryp „Nemám šanci. Opravdu nevim. Možná jsem tam ani ty čísla nezadal. Čím víc se o to pokoušim, tím víc se v tom zrácim.“

„Co navrhuješ?“

„Já to opravdu vzávám. Nenajdu to. Už se nedá nic zkazit. Zkusíme napojit Noo.“

Lary se pousmál „To si jen myslíš, že se nedá nic skazit.“

„Noo. Prosim tě, tady Ryp má v počítači uložený kód k jejich hyperbráně. Mohla by jsi se pokusit ho získat.“

Noo přišla k talíři a zlehka na něj položila ukazováček „Je to mnohem vyspělejší technologie, jaký si biopočítač. Základ je ale stejný ….. nebo hodně podobný. Mohla bych ho poškodit… nebo on mě,“

Lary se zhluboka nadechl „To, že ho poškodíš je celkem jistý a že poškodí on tebe tím zas toho tolik nezkazí.“

Ryp se dívá na Noo „Co říkala? Když jí nečtu myšlenky tak jí nerozumím?“

„Že to asi zvládne.“

„Ale Lary si to nemyslí.“

„Protože je pesimista.“

„Copak to on je, to máš pravdu. Tak ať to Noo zkusí.“

„Noo, prosim tě zkus dostat ten kód z toho počítače.“

„Dobrá….. počkej….je tam nějaká bezpečnostní ochrana….“

„Rype, prý je tam nějaká ochrana.“

„Jo to asi jo, ale nemám k ní přístup. Ať jí zkusí prolomit.“

„Noo, máš jí zkusit prolomit.“

„Dobře…..dělám na tom…. Je to těžké… podařilo se to..“

„Paráda“

„To bych neřekla…. Ta ochrana po prolomení vymazala všechna data…. Tedy kromě základních letových vlastností….“

Ryp si sednul a položil maličké ručičky na velká očka „celý můj průzkum, je ….. je …pryč.“

Lary vstal popadl Noo znovu za vlasy „Ona dokáže zničit všechno“ a z hlasitým břink praští hlavou Noo o stěnu lodě.

Noo ze svým úžasným provinilým výraze Larymu sděluje „Lary, nebolí mě to, ani mi to nevadí, ale neměl bys to dělat, budu se bránit.“

Odvracím pohled od zničeného Rypa k Noo „Noo, jestli ti to opravdu nevadí, ta ho nech.“

Larymu se objevuje na tváři hysterický výraz „Díky..břink..Maiku…břink…mě …břink… to ….břink pomáhá…břink, břink,břink…“

Otáčím se zpět k Rypovi „Tak si snad něco z toho výzkumu pamatuješ ne?“

Stále se drží za oči „Bylo tam dvacet let pozorování a dat, o planetách, civilizacích, celých galaxiích…. A …. A …. Tenhle  BLBOID !!! To za několik vteřin zničí.“

„Rype je mi to líto. Neřvi na ní, neslyší tě a mě asi praskne hlava.“

„Promiň“

„Lary ty už toho taky nech, uděláš do lodi díru a navíc se v tom kraválu nedá vůbec přemýšlet.“

Larymu už stejně docházely síly. Noo si vklidu upravila spláclé vlasy na zadní části hlavy. Předchozí násilnou scénu připomíná jen malý důlek ve stěně.

„Co budeme dělat“ ptá se Ryp a konečně si sundává ručičky z očí.

Nabírám hrst jídla na dlaň, plácnu s ní před Rypa. „Ty se najez. Lary půjde povinně kadit. Noo nebude na nic sahat a já se pokusím něco vymyslet.

                                                                                              V.

Ryp ještě stále nešťastně sedí vedle svého talíře a jen tak ledabyle, bez velkého zájmu si občas nabere hrstičku Dixonského jídla a strčí ho do malinkaté pusy. Lary se vrátil z provizorní toalety a sedl si na pult vedle Rypa. Nevypadá, že byl úspěšný. Přistrčil si nádobu s jídlem a bez záju si taky nabírá jídlo. Absolutně bez výrazu ho převalí v puse a zase spolkne. Netrvá dlouho a sedim u nich a dělám totéž. Noo zírá z ohromného okna do vesmíru.  

Noo se ohlédne“ Jste všichni v depresi….. nechcete něco dělat.“

Laryho evidentně nadchlo, že se něco děje a hned se mu vrátil adrenalin do žil: „Proč jsme asi v depresi? A navíc , jestli jsi si nevšimla, ty mechanická nádhero, vyrábíme palivo.“

„Myslela jsem, jestli si třeba nechcete něco zahrát?“ Nasadila opětovně již perfektně nacvičený ukřivděný a nechápavý pohled Noo.

Lary nadskočil „Jako sport jo?“ nabral na dva prsty jídla „Třeba na zemi jsem chodil hrát tenis.“ Navrhl uštěpačně. „Sežeň rakety a kurt a jdu do toho.“

„Dobrá.“ Noo odkráčela z řídící místnosti. Mlčky jsme s Rypem na sebe pohlédli a pokrčili rameny. Pak jsme všichni pokračovali ve výrobě paliva s tím, že jsme měli konečně čas si trochu srovnat co se za tu relativně krátkou dobu vlastně všechno semlelo.

No se vrátila asi za necelou hodinu a vítězoslavně držíc tři velké tenisové rakety a jednu malinkou. Zůstali jsme úplně paf.

Noo předávajíc nám rakety „ Našla jsem nějaké náhradní díly. Rakety jsem svařila z nějakých antén. Výplň je z upraveného těsnění. Tady kousek je velká hala, je tam připravený kurt. Místa dost, až vzadu je zaparkovaný nějaký tank, ale ten překážet nebude.“ Raketa je fakt dobrá, lehká a výplet utažený a pevný. Opravdová pecka je ale ta malá raketa pro  Rypa. Vlastně zmenšenina naší velké. Míček je asi jednou tak velký než li ta raketa.

„Můžeme to zkusit ne?“ Pokynu na další dvě výrobny paliva.

„Já bych strašně rád. Tohle u nás neprovozujeme. Vlastně jsem žádný sport nikdy nezkoušel. Jen se bojím, abych si neublížil. Vzhledem k nepoměru velikosti.“ Ozval se RYp.

„Nevadí, budeš třeba jen podávat a pak trochu staticky kontrolovat hru. Jen to zkusíš.“ Oponuju.

Lary vstal, dvakrát mocně máchl raketou. „Varuju vás, jsem dobrej tenista. Nebudu vás šetřit.“

Vyrazili jsme. Prošli pár dveří a skončili ve veliké místnosti, kde je uprostřed nakreslený tenisový kurt. Tenhle kurt by se kolem toho našeho dal ještě z každé strany dvakrát namalovat. V zadní části haly stojí nějaké vozidlo. Noo se dotkla ovladače dveří a na stropě se rozsvítila světla. Udělala to ještě jednou a ze sloupků umístěných uprostřed hřiště vyzařuje síť tvořená slabounkými, laserovými, červenými paprsky.  

„To je co?“ pyšně pozdvihne hlavu Noo

Lary znovu máchne raketou „je to skoro tak dobrý, jako simulátor na zemi. Jen ta laserová síť mi nahání hrůzu.“

„Je to bezpečný, fakt, přece bych neudělala něco co by Maikovi ublížilo“

Najednou se ozval i Ryp, který mi celou cestu sedí na rameni jako papoušek „ a ta síť je bezpečná ?“

„Jo, Noo říká že prý jo.“

„Aha….. říká Noo…. Budu hrát na laině.“

Došli jsme k síti a já s nutnou dávkou obezřetnosti strčil prst do laserů, ozvalo se vysoké pípnutí a já rychle ucuk zpět.

„Hlídá dotek, aby bylo znát když jde míček do sítě.“ Vysvětlí Noo „ jak se rozdělíme.“

 Postavím Rypa na podlahu. „No jak, lidi proti zbytku.“ Vytahuju minci. Kdo začne, panna začíná. Vystřelím jeden word do vzduchu a všichni sledujeme, jak se po jemném cinknutí rychle otáčí ve vzduchu. Dopadá na zem. Odráží se a Ryp dostává přímý zásah do hlavy a padá.

„Rype stalo se ti něco? Jak si na tom?“ snažím se jemně zvednout Rypa.

„Je to panna, začínáme“ hlásí Lary

Ryp se drží za čelo „Asi mám otřes nervového uzlu. Budu vám to počítat. Třeba se pak přidám.“ Smutně ťapká ke sloupku a táhne malinkatou raketu za sebou.

„Zvládnu to sama, jsem android.“

„Ha, ha.“ Lary si stoupá na podání.

Jsme na svých místech, ještě počkáme deset minut, než li Ryp přejde polovinu hřiště a zklamaně zaujme pozici u sloupku.

„Jedem.“ Hlásí Lary, nadhodí a bum. Píp. Míček spadne do čtverce a pryč.

„Jo, eso.“

„Ne, síť. Druhé podání“ hlásí Ryp

„Ani prd. Říkáš to schválně, protože jsi měl hrát s Noo a ta se ani nehla.“ Larymu začíná naskakovat žíla na spánku.

„Nehla jsem se, protože jsem slyšela pípnutí.“ Oponuje Noo

 Obracím se k Larymu „dej jim ještě jedno.“

Lary se uchychtne. Nadhoz a bum. Míček přelétá síť, padá na vnější okraj čtverce. Píp. A opět z kurtu.

„Aut.“ Hlásí Ryp a funkce rozhodčího ho začíná bavit.

„Aut?!? Jsi snad slepej ?“

„Ani slepej, ani hluchej. Byl to aut. Dvojchyba nula patnáct.“

Noo se polohlasně ozve „ty čidla jsou i na čárách.“

Zbytek setu se odehrává ve znamení dvojchyb. Já s Noo jsme se vůbec nedotkli míčku jen Ryp za neustálého bum píp hlásí aut, nebo síť a stav. Úplně se bojím otočit na Laryho. Jen slyším jak mi za zády doslova supí.

„Set. Noo jedna nula“ Ryp se baví.

Noo dvakrát klepne míčkem. Vyhazuje míček. Její krásné tělo se propíná. Ozve se rána míčku o pálku, skoro současně plesknutí míčku o zem a zasvištění kolem Laryho ucha. Dále míček ohromnou rychlostí pokračuje do zadní části haly k tanku. Několikrát se ozve plesk a míček se vrací zpět. Zdá se, že na rychlosti skoro nic neztratil. Noo dělá úkrok stranou. Míček prolétá mezi mnou a Larym a hlasitým plesk končí v nastavené dlani Noo.

„Pardon.“

„Patnáct nula.“

To je na Laryho už moc. Mocným švihem mrští raketou o zem. Ta mu to vrací, odráží se zpět a zasahuje Laryho svým rámem přesně doprostřed čela. Lary klesá v bezvědomí k zemi.

„Jedna nula pro raketu.“ Suše hlásí Ryp.

Noo přispěchá k Larymu „Je to dobrý, je jen v bezvědomí.“

„Je po tenisu. Noo vezmi Laryho, já vezmu Rypa a jdeme zpátky.“

„Asi by si nepřál, abych ho nesla zrovna já.“

„Nemudruj, je v bezvědomí a je těžkej. Jestli nechceš, aby ti zas třískal hlavou o zeď, tak si pohni, než li se vzbudí. Jdeme Rype. Třeba zkusíme jiný sport.“

Ryp se usazuje na rameni „Dobrej nápad. Ale jako první pokus to nebylo zas tak špatný.“

„To ne, jen dva zraněný ze čtyř.“

Jsme zpět. Lary ještě leží v bezvědomí. Noo toho využila a ošetřila mu ránu, bez toho, aby mu způsobila další zranění. Rypův nervový uzel je v pořádku a zase sedí vedle talíře a baští.  Já se snažim taky baštit. „Rype?“

„Ano?“

„Noo říkala, že ti nevymazala ovládání talíře. Dalo by se doletět tvým talířem a tu planetu, kam se chceme dostat? Ty jako protřelý průzkumník by jsi mohl zjistit jak to tam vypadá a kam se to vlastně chystáme.“

„Když zvážím všechna pro a proti, tak bych tam zaletět mohl. Tady v tom sektoru se mi neztratíte protože stojíte, na průzkumu cizí planety mi bude možná bezpečněji než li tady. Začínám se smiřovat s tím, že jsem stejný ztroskotanec jako vy. Ach jo. Vyrazím tedy.“

Vlezl do talíře. Ten se dvakrát zhoupnul, odletěl z místnosti. Noo zmačkla pár tlačítek a talíř se objevil před předním sklem.  Přeletěl tam, zpátky a pak už se jen vzdaloval až zmizel.

„Co se stalo?“ Ozval se skřehotavě probouzející se Lary.

„Praštil jsi pálkou a ta praštila tebe. Ona to unesla a ty ne.“

„Ty si mě donesl až sem?“ Sáhl si na čelo a hned ucukl bolestí „a ošetřil jsi mi to.“

„Jasně, myslíš, že bych tě svěřil jí?“ pokynul jsem hlavou směrem k Noo, která naštěstí jen vše sledovala a nic nekomentovala.

„To sis fakt šplhnul. Díky kamaráde, máš to u mě. Kde je Ryp? Konečně dostal poo té ráně rozum a zdrhnul.“

„Ne, ne. Ještě stále je v týmu. Letěl na průzkum té planety, kam se chceme dostat.“

„Dobrej nápad, i když si nedokážu představit, co by tam mohlo být, aby mě to dokázalo vyděsit. Po tom jsem zažil.“ Chytil se znovu za hlavu „ To byla pecka. To jídlo je skoro polopitný, ale opravdu bych se něčeho napil.“

„No? Je tu něco jen k pití?“

„Ano je, ale musím to upravit. Je tu asi dvěstě litrů chladící kapaliny z které dokážu tak za dvě hodiny vyrobit vodu. A je tu také zážehové palivo. To je vlastně voda a alkohol.“

Oba jsme zpozorněli „Alkohol? A klik procent?“

 „Je tam celých 50% alkoholu.“

„To je báječný! Uděláme mejdan.“ Lary úplně poměl na své zdanění.

„To bych nedoporučovala, alkohol má vysoké psychotropní účinky a ….“

„Nech ty keci a doval alespoň soudek.“

No se na mě podívala výrazem velkého otazníku.

Já zas na Laryho, proč bych mu neudělal radost. Beztak ho vytrvale ničím já nebo Noo. „Tak pro litr skoč, proč né.“

Noo přinesla v jaké si nádobě litr čiré tekutiny a dva kovové kalíšky z kterých se dá pít. Na původ nádobí jsme se z taktických důvodů raději neptali. První doušek je, jako když naliješ oheň do krku a pak ho pomalu posouváš až do žaludku. S každým douškem se ten pocit zdál snesitelnější. Asi nám to po cestě do trávicího ústrojí vypálilo všechny receptory bolesti. Poslední co jsi pamatuji  bylo, jak si již asi po desáté přiťukávám na Šťastný návrat.

„Já umřu, určitě umřu.“

Laryho kvílení ke mně doléhá z veliké dálky. Konečně jsem si srovnal význam slov. Zprudka otevřu oči a sedám si. Oboje byla chyba. Tlumené světlo bylo jako nůž do očí a rychlý posez způsobil okamžitou ostrou bolest obou mozkových hemisfér a posun žaludku do krku.

Lary sedí na křesle střelce, drží se hlavu a úpí: „Maiku, mě se rozskočí hlava. Určitě umřu. Muselo v tom být něco namíchaný.“

Přesně vím o čem mluví. Zažil jsem párkrát opici, ale tohle byla doslova Gorila. V panice jsem zvolal „Noo, je nám hrozně blbě. Pomoz mám.“

Noo se tentokrát usmívá: „vzhledem k tomu, že se jednalo o krátkodobý úkol a bylo mi jasné, jak vám dnes bude, připravila jsem vám vodu a z dyxonské lékárny směs, která by vám měla od té intoxikace alkoholem trochu pomoci.“

Vodu jsme nepili, ale hltali. Bez velkých námitek jsme snědli jaký si pochybný prášek od Noo. Myslím, že kdyby mi v tom stavu navrhla, abych si usekl hlavu, že to přejde, snad bych to i udělal.

Opravdu po dvou hodinách utrpení se náš stav začal zlepšovat. Lary se omluvně zasmál: „To jsme zapařili co?“

„To teda. Už to nechci ani vidět. Moc si toho nepamatuju. “

Noo se usmála. No já vám to můžu připomenout.

„Díky snad ani ne.“

Lary – „Prosim tě, ožrali jsme se a usnuli.“

Noo – „Skoro.“

Lary – „Jak skoro?“

Noo – „Lary chtěl, abych udělala alespoň striptýz, když už si se mnou nemůžete ……užít. Tak jsem ho dělala a když jsem byla tak v půlce tak Lary po mě zběsile vyrazil. Zapomněl však, že v cestě ležíš ty Maiku. Zakopl o tebe, čemuž odpovídá ta velká modřina na pravém boku,“ Sáhl jsem si na bok a opravdu bolí jako čert, „potom udělal půl přemet dopadl na zem a po dvou marných pokusech vstát si nazvracel do bot a „ Lary se podíval na své boty a opravdu byly plné jaké si odporné tekutiny „ a usnul. Přenesla jsem ho alespoň na o křeslo. Potom jsem začala hned připravovat tu vodu a léky.“

Lary stále zírá na boty „taková normální pařba ne?“

„Pařba jo, o slově normální se dá vždycky diskutovat.“     

Lary stále civí do svých zaneřáděných bot. „Hlavní je, že nám to startovací palivo nerozežralo vnitřnosti.“

„Nerozežralo, ale už to nechlastám…. Teda alespoň ne dokud mě úplně nepřestane bolet hlava, to bude předpokládám asi tak za měsíc. A dokud nezapomenu jak mě ta hlava bolela a to bude tak za rok.“

Lary lijící obsah bod do nádrže jen polohlasně mumlá. „ To bude kvasit, to bude palivo. Fuj humus.“ Chvíli zkoumá pohledem vnitřek bot a pak je ledabylým pohybem hází do nádrže. Potom přecapká bosky na své sedadlo. „Tak tu byla malá přestřelka, tenis, nový kámoš a pařba. Co teď?“

„Teď konečně chvíli NIC.“

„Aha.“

Asi po dvaceti čtyř hodinách spaní, jídla a doplňování nádrže se již po jeden a dvacáté ptá Lary „Ještě NIC?“

„Ne nic, hele Lary jestli se nudíš tak se jdi projít, nebo si hraj s Noo. Nebo něco. Ty mi řekni, jak by jsi to v tom vězení vydžel.“

Lary se pousmál „Ve vězení bych musel makat.“ Podíval se na Noo, která prázdně civěla do vesmíru. „Půjdu se projít.“

„Dobrej nápad, dej na sebe bacha. Uvědom si, že by tě musela zachraňovat Noo.“

„Ano….. budu velmi opatrný.“  

  S cvaknutím se zavřeli za Larym dveře. Noo vypadá, že někde uvnitř počítá něco šíleně složitého. Dokonce ani nemrká. Takovejch hvězd. Sem všude strčil ten svůj čumák člověk. Jinak by tu nebyla brána.Nebejt Tesli a později jednoho maníka, který Tesliho kmitočtové myšlenky přeložil pro smrtelníky tak by jsme ještě seděli na zadku na zemi.  Jediná naše přijatelná šance je najít nějaký přístav a prodat tam tenhle křižník. Musí být pěkně mastnej. Pak si koupit falešný doklady a zašít se na nějaký malý rekreační planetce.  To je asi nejlepší plán, který můžu v součastné době vyplodit.  Má to jen malinké chybky. Musíme se trefit branou do lokalizace s přístavem. Nesmíme potkat lidi, tedy policii, nebo armádu a samo sebou taky nesmíme potkat Dixony.

Lary přiveze spousta přístrojů

Ryp se vrátí z planety